Ministr kultury: Chudoba jim prospěje
Mecenášství českého státu (rozuměj dotace, podpory atd.) je léta ve stavu chaosu, nejasností a nesystémového chování podle všelijakých nahodilých okolností. Někdo někdy něco dostává, jiný nedostává nic a nikdo neví, proč to tak je.
Ministr kultury Václav Jehlička soudí, že umění má být spojeno s chudobou. Řekl to, když kritizoval vysoké dotace, které od státu dostává karlovarský filmový festival. Je to názor z kondelíkovské éry, kdy vyzáblým pěvcům vlasti kručelo v břiše hlady a tuční majitelé činžáků se dojímali, jak ti pěvci z Povltaví krásně trpí.
Myslel jsem, že tato názorová odnož staročeské ideologie, že být chudý je hodnota již sama o sobě, dávno vyčichla. Ve skutečnosti je být chudý hanba, ale to se u nás nedrží. Víc se drží idea, že bohatý člověk je darebák a bohatý umělec mizera. Víme, že mnozí velcí umělci hladověli. Sáčka měli potrhaná, a jak krásně zpívali! Kdyby byl ministr důsledný, musel by logicky dovodit, že umění ještě víc prospívá rovnou vězení. Mnoho velkých umělců ve vězení bylo a odevzdali pak skvostná díla.
Nabízí se otázka, jestli by chudoba neprospěla i ministrům. Když básníkovi prospívá hladovění v podkroví, nemusí ani ministr jezdit limuzínou za peníze daňových poplatníků, případně poletovat kolem zeměkoule za účelem celkem nejasných mezistátních výletů. Chudý ministr na chudém ministerstvu - jak prospěšný demokratický ideál služebníka veřejnosti.
Když ministr kultury hlásá, že umění má být spojeno s chudobou, je to divné. Ministerstvo kultury tu není proto, aby umělci byli chudí nebo bohatí. Ale proč tu vlastně je, to není zcela jasné a žádný z dosavadních ministrů kultury také s nějakým komplexním programem činnosti ministerstva nepřišel. Možná až dnes. Heslo o prospěšnosti chudoby zní paradoxně, ale jako program ministerstva kultury - proč vlastně ne? Vrcholem toho programu by muselo být zrušení ministerstva, což by nakonec mohla být pěkná náplň programu.
Hlavní potíž však asi není v bohatství, chudobě a kondelíkovských názorech. Dotace a podpory různým kulturním aktivitám se dávají všude. Role mecenášů byla chválena už za dob krutého Říma. (Jestlipak gladiátoři dostávali dotace podle počtu zavražděných druhů?) Krom boháčů je dnes mecenášem i stát. Ten náš také.
Hlavní potíž je, že mecenášství českého státu (rozuměj dotace, podpory atd.) je léta ve stavu chaosu, nejasností a nesystémového chování podle všelijakých nahodilých okolností. Někdo někdy něco dostává, jiný nedostává nic a nikdo neví, proč to tak je. Shrnuto: stát dává málo, to málo dává špatně a užitek z toho mála je ještě menší. To by bylo správné téma na program činnosti ministerstva kultury, když už se ty dotace nechtějí zrušit: nastolit do věci státní podpory umění větší míru spravedlnosti a prospěšnosti by se vyplatilo víc než zbytečně poučovat o chudobě umění, což je téma jen pro filozofické mudrlanty. Do často pochybných a obtížně zdůvodnitelných podniků sype vláda (rozuměj všechny vlády) nejen miliony, ale i miliardy. Chaos státní správy stál poplatníky už víc než deset miliard -v prohraných arbitrážích. Mít deset miliard v umění, všichni umělci by mohli vážit blahobytných sto padesát kilo.
Ministři kultury se střídají jak postavy na orloji - jsou vždy výsledkem nějakých zbytkových politických dohod, nikoliv nějakého programu a dobrých nápadů. Páchají pak náhodné, většinou nejasné či nesmyslné činy - izolovaně, nezdůvodněně, bez koncepce a názoru. Chvíli v ministerstvu takto těkají, pak se politika zatřese a odejdou. Jejich činy je přežívají.
Idea, že umění má být spojené s chudobou, je první idea, kterou od nich slyšíme. Bohužel je to idea směšná, jaksi mimo mísu. Co je v míse, to už směšné není: zmatek a neprůhlednost kulturních dotací.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald komentátor MF DNES