Přeběhlictví je svoboda, ne hanba
Diář Karla Steigerwalda
Majakovskij napsal haiku zhruba takového obsahu, že levá kráčí jednotně vpřed, levá, levá, kdo to tu kráčí pravou? A ještě napsal, že po zuby ozbrojené voje ty, jež dvacet let prolétly v trysku, odkazuje teď tobě, proletáři planety, do toho nejposlednějšího lístku. Voje ty byly Majakovského verše, které pravou nekráčely. Majakovskij byl velký básník velkého omylu a velké sebevraždy. Fascinovala ho jednota, pochod, řada, krok a pistole. Básník vůdcovství, které velí: vpřed.
Na Majakovského si musel vzpomenout každý, když začátkem tohoto týdne pochodovaly voje sociálních demokratů ze sněmovní síně. Stejným krokem. Stejnou nohou. Plným hlasem. Velel jim soudruh pistole Mauser. Každý musel vzpomenout na Majakovského dikci, když slyšel dr. Ratha útočit u mikrofonu. Když slyšel varovné: Uvidíme se u Ústavního soudu! Rebelie ČSSD ve Sněmovně nás vrací do počátků minulého století – do časů revolucí, jednotných kroků, plných hlasů, ostrého verše. Gottwald hřímající na Sněmovnu: Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem. A sovětští bolševici jsou v tom majstři! Nešťastný Vančura: Nová, nová, nová je hvězda komunismu a mimo ni není modernosti! A zmíněné po zuby ozbrojené voje veršů. Majakovskij píše: Frontou strof kráčeje, vidím vojska stát, seřadiv špalíry svých stránek. Tak tleskne i předák ČSSD a špalír poslanců pochoduje. V zásadě to všichni považují za správné. Ti nepochodující jsou odpadlíci, zrádci, podplacení atd.
Myšlenka jednotného pochodu vpřed je stará jak komunismus.
Kdo nejde s námi, jde proti nám, zná staré haiku revolučních bojů.
Revoluční literatura často vyprávěla o kolísajícím středňákovi, o váhavém intelektuálovi, který tím váháním objektivně podporoval nepřítele pochodu. Koneckonců je takový ideál všech revolucí a vzpour: v jednotě je síla. Kdo stojí mimo řady, bývá popraven. A kdo je popraven, vypadl z kola ven.
Všechny tyto hovadiny nám uvízly v hlavách – přes veškerý smích a posměch. Že se hádají v ODS o parametry reformy, že mají lidovci podivínského přeběhlíka, že „zradili dva podezřelí socialisti“ – to vše je pýcha demokracie, nikoliv hanba. Je to chvályhodné rušení řady, jednoty zástupu, levá, levá, jednotného tance vpřed v rouše modernosti se škraboškou blbosti na obličeji.
Člověk je vždy víc než politická strana. Má mít svůj rozum, byť bláznivej, nemá mít rozum strany. Zrádci jsou rebelové moderní doby, rebelové svobody a demokracie. Pohled na zkomandované socialisty je kormutlivý – pochodují jak Majakovského verš. Kdo si cení stranické kázně, necení si svobody. Za první republiky byl nemravný zvyk – poslanci podpisovali vedení svých stran bianko abdikační list. Když zlobili, stačilo vyplnit datum a byli z parlamentu venku. Neohrabaný fašista Sládek se pokoušel o totéž – republikáni podpisovali jakýsi zmatený dluh milionu. ČSSD, asi že má k revolučnímu duchu nejblíž, každého zrádce vyloučí. Patafyzický hrdina buřičWagner – kde je? Dnešní zrádci – Pohanka a Melčák – také vyvrženi z lůna. V politice jim zbude jediné: dělat podruhy ve Staré knížecí huti u Tachova. Otázka dne: Zdalipak i zoufalí lidovci vykosí zrádného Hovorku? Nebo si vzpomenou na lásku Krista k padlé ženě?
Jednota je sen revolučních duchů.
K jednotě patří trest, vyloučení, poprava. K jednotě patří vůdce, který tu jednotu určuje. Raz, dva, čelem vpřed. Důležitější než celá reforma všeho je přínos Paroubkovy éry: návrat pochodu, jednoty a jednohlasu do politiky. Návrat? Ta znělka kupředu levá českou politiku nikdy neopustila. Levá, levá.
Kdo to tu kráčí pravou?
Foto popis| Haiku