Stát škudlí a vyhazuje miliardy
Debata o tom, zda má, či nemá stát financovat umění a kulturu, je nekonečná. Teď právě je aktuální, oba ušlechtilé obory dostanou zase míň. Podle jedné strany se umění má starat samo o sebe, platit je mají ti, kdo o ně stojí. Podle druhé strany je umění tkanivo tak vzácné a nezbytné, že by stát měl klopit ne o něco víc, nýbrž pětkrát víc, než klopí.
Stát na umění klopí, ale má v tom chaos, někomu mnoho, jinému nic, pravidla nejsou příliš jasná a snad ani nemůžou – mazaní vyžírkové se i při té bídě dokážou šikovně přicucnout, zatímco nepraktičtí tvůrci nedostanou nic. V celém systému podpory umění a kultury z veřejných peněz je mnoho nabubřelého plýtvání, ale také mnoho neprozíravého škudlení.
Tím se tato oblast podobá všemu ostatnímu, co stát dělá. Hýření a škudlení bez rozmyslu – umění a kultura je však oblast laciná, v rozpočtu státu nehraje roli a spory o půl či tři čtvrtě procenta „na kulturu“ mají smysl jen politický a propagační.
Dotace, pobídky...
Možná by bylo nejrozumnější, kdyby se stát nejprve pustil do těch velkých nesmyslných strávníků, kteří požírají z rozpočtu desítky i stovky miliard korun – aniž veřejnosti něco užitečného přinesou. Seznam nepochybně zbytečných státních podniků a institucí s budovami a stovkami zaměstnanců je rozsáhlý. Systémy různých dotací, pobídek, záruk a čert ví čeho ještě všemu možnému je stokrát velkorysejší než „podpora kultury a umění“.
Máme se hádat o nepromyšlené rušení Divadelního ústavu, když stát celkem lehkomyslně prohrává miliardové arbitráže jednu za druhou? Krom plýtvavosti a zbytečného vyhazování peněz trpí stát i dosti lehkomyslnou neopatrností – nad prošustrovanými miliardami mává rukou.
Když si takto neracionálně vyladěný moloch vzpomene, že nebude subvencovat filmový festival, vypadá to stejně směšně, jako když sedlák, který nechal hnít úrodu na poli, dbá, aby se v prázdné stodole zbytečně nesvítilo.
Spory o to, jak financovat, či nefinancovat umění, jsou jistě zajímavé a mluvit do nich může každý – nad nimi je však spor důležitější, o který je zájem menší – jak financovat stát. Ten hýří, plýtvá, rozhazuje miliardy a nikoho to nevzruší.
Uškubnout Bartoškovi na festival je efektnější než stavět dálnice alespoň tak úsporně jako Němci. Do kulturně finančních sporů čas od času nějaký politik vstoupí se záhadným, většinou dost nepochopitelným výkřikem typu Jandákových „norských fondů“. Výkřik odletí, politik padne, přiletí nový a ruší Divadelní ústav. Proč právě ten a teď?
Podporování kultury a umění v tom chaotickém stavu plodí třídu podporovaných a třídu žebráků.
Někomu státní peníze padají do klína, zvětšují jeho umělecké sebevědomí a nadutost, jinému nepadne nic, tře nouzi. U každého korýtka podporujícího umění se vždy seběhne dav tvůrců – syp, státe, každý se chce nasytit. A ti sytí pak vydávají pyšné zvuky mistrů. Komunisti z toho mlaskání u korýtek vytvořili celý orchestr, kterému správně říkali socialistický realismus. Dnes je korýtko menší a debatě o podpoře umění a kultury vnucuje jasný tón: Nasyp, státe, víc, nebo uvidíš!
Kalkulace ve staletích
Ta podpora či nepodpora má i druhou tvář: rozkoš z nádherného paláce či Bachovy hudby se vrací lidu následujících sto nebo pět set let. Nenajdete banku, která by podnik s tak dlouhou lhůtou splatnosti financovala. Šlechtici se na to financování našli. Na rozdíl od bank uměli kalkulovat ve staletích.
Už nejsou, je teď kupecká republika a financovat krásu může buďto jako šlechtic, nebo jako kupec. Problém je tedy zdvojený: bez finančních prostředků krása nevzniká, s finančními prostředky vzniká i třída vyžírků veřejných peněz.
Navrhuji proto, aby se podpora krásy i vyžírků třeba zdvojnásobila (pořád je to částka z hlediska rozpočtu nicotná) a příštích deset let se to téma nechalo na pokoji.
Je to deset let, v nichž může stát ušetřit stamiliardy zlepšováním svého konání. Za deset let si odborněji položí tu těžkou otázku: zda a komu a kolik z veřejných peněz na kulturu a umění dát, když už se konečně nevyhazují stovky miliard oknem?
Foto autor| ILUSTRAČNÍ FOTO: MAFA – NGUYEN PHUONG THAO
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES