Světová muzea a galerie: velká přehlídka loupeží
Švédové nám toho ukradli hodně a kdekdo dnes jistě upadá v pokušení - co jim takhle nevrátit ukradenou bibli s ďáblem, kterou nám tři sta let po krádeži naivně půjčili? Někdo dokonce říká -ďábel patří do Prahy.
Bible s ďáblem není jediná krádež. Všechna muzea světa a všechny galerie nejsou nic jiného než přehlídka loupeží, krádeží, drancování a plenění. Lidské dějiny takové jsou. Zkuste ty věci dnes vrátit na místo a svět zaplaví bezradné karavany se zbožím. Mnohé cenné předměty byly uloupeny několikrát, ani by se dnes nezjistilo, kdo byl lupič prvotní a kdo cílový.
V dějinách loupení a plenění jsme na tom my Češi dobře. Nemáme na štítě poskvrnky - s výjimkou husitů, kteří plenili, ale neloupili, protože si z fanatických příčin kulturních cenností nevážili. Můžeme na to být pyšní. Ale zase kvůli tomu nemáme žádné obrovské obrazárny a muzea plná naloupených předmětů. Máme v těch budovách jen to, co nám zbylo, co se nestačilo někam po drancování odvézt. A co, ruku na srdce, husiti nestačili spálit...
Že Češi málo loupili, to není zásluha. Nemohli. Je nás málo, jsme slabí, mohli bychom oloupit málokoho. To je štěstí malých národů. Jejich neštěstí je, že proto nic nemají.
Protože si jich váží i lupiči, nejvhodnější připomínkou toho, jak lidé kradli a loupili, jsou umělecká díla. Vše ostatní, co se uloupilo, v ruchu dějin zmizelo. Jen v galeriích je dodnes vidět, kde a co a komu ukradli. I v tom je krása umění.