Vybírá se král Ječmínek
Socialisti snad navrhují na prezidenta Jiřího Dienstbiera, Jana Švejnara a osobu tajnou.
Může to být jinak.
Lidovci nabízejí předsedu Akademie věd Václava Pačese. Mohou to změnit.
Zelení mají také Švejnara.
I s tím se dá hnout.
Jsou to osobnosti ctihodné, vážené. Jedná se ale o krále Ječmínky. Proč? Protože funkce prezidenta republiky je buďto funkce politická, reprezentující politický život státu. Cesta k této funkci je potom také politická. Kandidát musí mít za sebou léta práce v politice a politické výsledky, které jsou čitelné a které volitelům sdělují jasně: volím či nevolím proto a proto.
Nebo je to funkce nepolitická, jaksi královská, spadne do klína tomu, kdo se tak narodil nebo koho našli v obilí. Nalezenec může a nemusí být dobrým králem, jedno však splňuje: je to autorita, k níž se uchylujeme v kletbě i radosti.
Rozdíl je zřejmý: politický prezident ke své funkci spěje logikou dlouhé životní práce v politice, prezident Ječmínek je naopak náhle, jako Přemysl Oráč, nalezen v obilí, v Akademii, v bance, kdekoliv.
Náhlost, s níž se rodí kandidáti na prezidenta většiny našich politických stran, svědčí o tom, že Ječmínek je jim bližší než politický prezident. Úřad prezidenta se u nás narodil jako derivát rodiny Habsburků. Jako otec všech bdí na Hradě. V ústavě je ale napsán úřad politický.
Nebo je to všechno jednodušší: Ječmínek nebo třeba čert, hlavně ne Klaus. I to je ale politika.