Jaký kus vlády dostane KSČM za Švejnara?
Topolánek tvrdí, že nezvolení Václava Klause prezidentem může znamenat konec vlády, konec jeho jako předsedy ODS a konec koalice. Komunisti (Kováčik, Dolejš) k tomu dodávají: Ano a my za to budeme chtít do vlády. Kdo si tyto dva konce jedné úvahy spojí s celkovou rehabilitací komunismu, se Švejnarovým a Paroubkovým vlídným vztahem ke KSČM, musí zneklidnět.
Nezvolení Klause by neznamenalo jen „konec Topolánka“, nýbrž přestavbu celého politického spektra. Po komunistech se dnes chce už jen jedno jediné – bezobsažné verbální projevy lítosti, nicneříkající odsouzení starých komunistických rekvizit – třídního boje, konfiskace majetku atp. Podobná hesla Gottwald v mezidobí 1945–48 sliboval všem sám od sebe. Dobře věděl, že hlupáky uchlácholí prázdnými slovy. Ani dnešním komunistům takové výroky nebudou dělat potíže – už nabídli dvacku na pomník Horákové. Až tyto podmínky splní, upokojí se Paroubek i Švejnar. Komunisti budou moci konečně do vlády (prezident Klaus se mýlí, když věří, že o to komunisti nestojí) a máme tu pěknou velkou koalici, které Bohumil Doležal v Lidových novinách trefně říká Národní fronta. Taková změna bude pro lidovce signálem k prudkému skoku do odjíždějícího vlaku nové levicové moci – jak to tito zkušení doktoři Přitočílkové předvádějí od nepaměti. Ani pro zelené by to žádný dramatický obrat nebyl – v dramatické situaci jsou dnes, v tzv. pravozelené vládě, kam svou vírou nepatří.
Volba jiného prezidenta místo Václava Klause by ve stabilizované demokracii žádnou hrozbou nebyla. Paroubkova volba naivního kandidáta Švejnara a hrozící proměna politické scény z volby prezidenta tragédii udělat může. Ale jen pro toho, kdo si nepřeje komunisty ve vládě a kdo si nepřeje u moci Paroubkův brutální socialismus.
O zdrojích energií, o Temelínu, špinavém světě, oteplování a ozonu můžeme diskutovat, přít se, hledat nesmyslná i rozumnější opatření. Můžeme zjišťovat, jestli je člověk postmoderní, předinformační, vnitřně prázdný, spotřebovaný, nebo občansky vnitřně zalidněný. To vše jsou otázky kosmické, velké, dlouhodobé. Hynou příchodem otázek nových.
Vznik vládní koalice KSČM a ČSSD s ministrantskou přítomností lidovců a zelených – to je otázka aktuální, přítomná za dveřmi. Porážka Klause znamená nejen pád Topolánka, nýbrž také pád vlády a vznik zcela nové politické orientace státu. V této chvíli mnozí čtenáři mávnou pobaveně rukou, hoch přehání. Vždy před zásadní změnou politiky se mává pobaveně rukou. A jako vždy tuto změnu neudělají volby, nýbrž prazvláštní zatuchlý smrad v kancelářích politiků. Malicherné a osobní půtky byly v české politice vždy víc než hrozba náhlé a zásadní změny politické orientace – bez voleb. K Doležalově Národní frontě: až na zelené i jména stran jsou stejná. KSČ, ČSSD, lidovci. Jediná změna: místo poťapaných národních socialistů poťapaní zelení. Za šedesát let česká politika daleko nedošla.
Komunista Kováčik mluví o povolební konstelaci, která umožní KSČM vstup do vlády. „Když se v tomto směru jeden či druhý kandidát vyjádří, mohou padnout mnohé naše pochybnosti.“ Tak naznačil, koho a za co by komunisti volili. Klaus už se vyjádřil. „Já si myslím, že komunistická strana nemá za naši minulost nárok vstupovat do vlády.“ Švejnar, po Paroubkově vzoru, by chtěl KSČM verbálně reformovat. Na Klausovo prezidentství byla médii připevněna znepokojivá nálepka: Kolik hlasů mu dali komunisti a co on dal za to jim? Fotografii Grebeníčka v Lánech. Co jim dá Švejnar s Paroubkem? Vtip je v tomto – kdo by dnes vedl vůbec nějaký odpor proti komunistům všeho druhu, nebýt Klausovy ODS a jeho prezidentství? Nabubřelí, politicky bezmocní, protože roztříštění mluvkové? Servilní lidovci? Šest zelených poslanců? Nebo snad Paroubek sám?
Tvorba nového rudooranžového bloku s kandidátem Švejnarem neznepokojuje dnes nikoho, ačkoliv je jasné, co za to komunisti mají dostat. Dají Paroubkovi Švejnara, dostanou křesla ve vládě.
Zbývá jediná nejasnost: k čemu pak bude Paroubkovi Švejnar a proč Švejnar do této hry tak prostomyslně vstupuje. To jej hradní křeslo tak omamuje?
***
Paroubkova volba naivního kandidáta Švejnara a hrozící proměna politické scény z volby prezidenta tragédii udělat může. Ale jen pro toho, kdo si nepřeje komunisty ve vládě.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES