Paroubek prohrál
Každé vítězství je v podstatě Pyrrhovo. Po vítězství následuje pád. Na to by měl Paroubek při svém jásání myslet. Jde nahoru, koukám na něj, mává rukama, nadává poraženým, zanedlouho půjde kolem mě zas dolů. To je osud politiků.
Je nepochopitelné, proč chce teď vyhrát. Celá jeho parta dobře ví, že zemi čekají nevyhnutelné reformy. Topolánkova vláda je začala. V omezené míře, pomalu, škrcena nestabilní vládou, koaličními partnery, Tlustým i opozicí. Ale začala.
Po deseti letech tápání, žvanění, zbytečných afér, skandálů a neplodných válek mezi politiky všech barev je to pokrok.
Paroubek se dostal na kraje. Tam program nepotřebuje ani reformy, stačí plodit aféry, odvolávat a jmenovat úředníky, rozdávat peníze, odhalovat konkurenci, šířit zmatky.
Pokud se ale dostane výš, k vládě, bude muset mít nějaký program.
Jiný než reformní se nenabízí. S obsahem volební kampaně se vládnout nedá. Ledaže by pokračoval v zadlužování státu a odkládání nepopulárních, ale nutných reforem, jak to ČSSD svých osm vládních let dělala. Reformy založené na dluzích vlády a na rozdávání nemají velkou budoucnost. To Paroubkovo vedení také ví. Obvyklé v politice je, že opozice nechá vládu reformy udělat, čímž se vláda logicky připraví o oblibu, padne a pak přijde hostina vítězů - opozice přebírá vládu a užívá plnými doušky dobrodiní reforem - až do vyčerpání zdrojů. Pak padne a o moc se hlásí někdo, kdo zas má chuť na reformy a na splácení státních dluhů. To je normální politický cyklus.
Paroubek je netrpělivý, chce vládu už teď. Jako by nevěděl, že reformy zdravotnictví, důchodů, daní, pracovního práva atd. se na něj cení - populární nebude žádná z nich, udělat je třeba všechny. Ale položí si ČSSD otázku: Máme na to kapacitu? Je druhá cesta - reformy nedělat a postavit vládu, stejně jako volební kampaň, na čirém humbuku a na korupci voličů pod rouškou sociálního státu. To chvilku vydrží, úpadek je zprvu neviditelný, může vypadat i jako kus blahobytu - stát přidá tady, tamhle, tváří se jako rozšafný hýřil, lidi to berou. Je to běh na čas po trati, jejíž délka je neznámá: kdy to krachne a přijde pád?
Nejsmutnější je, že na populismus typu Paroubek nedoplácejí takzvaní boháči, proti kterým je namířen, nýbrž obyčejný lid, občané. Boháč si poradí i v zemi úpadku, případně přesune firmu jinam. Lid ne. Lid jde za populisty, věří, že mu něco dají, a ta víra může být dlouhodobá. Česká republika ale už nemá moc času, reformy se kvůli zmatenému vládnutí odkládají už nejméně deset let. První krůčky k nim chtějí Paroubkovi populisti zadupat, aby je to vyneslo nahoru. Možná vynese, ale nahoře, bože můj, budou na ně civět zas reformy. Kdyby si počkali, mohli dopadnout jak Fico. Reformisty svrhnout, reformy nechat, formálně zrušit nějakou kosmetickou a okrajovou část reformy a chápat tiše jejich nezbytnost a užitečnost. Tak se vládne.
Problémem vítězství je také počet vojáků. Pyrrhos myslel, že jich má nepočítaně, Paroubek se ohání 40 procenty voličů a podobně jako ten Pyrrhos se staví do čela všeho lidu. Je vítěz voleb, kam 60 procent voličů nepřišlo. Proč nepřišli, nikdo neví. Možná nechtěli nejen Topolánka, ale ani Paroubka, když mu nedali hlas. Tak to v demokracii chodí, každý Pyrrhos by měl vědět, že vítězství je vrtkavé. Příště přijdou jiní a bude to.
Státník dělá nepopulární opatření. Ale packal je může dělat taky.
Politický šejdíř se chce zalíbit lidu. Ale státník se mu musí zalíbit taky, jinak ho nezvolí. To jsou soutěsky, jimiž to v politice chodí. Srazit vládu na počátku reforem je neprozíravé. Vlády padají na jejich konci. To Pyrrhům známo není.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES