Don Quijote se tiše směje
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Jedno protievropské haiku radí, aby Vašek nechodil na led s pány, že páni upadnou a on si zláme nohy. Páni, to jsou ti z Bruselu, Vašek je lid. Ale smysl toho haiku může být jiný. Vašek je náš prezident a páni jsou ta skupina bruselských hulvátů, která jej minulý týden navštívila.
Nebo ne. Vašek je skutečně lid, chce do lisabonského Bruselu, kde mu bude dobře, ale zdejší páni mu zlámou nohy. Vcelku to haiku říká, že lid vždy doplatí na pány, což je v Česku nejoblíbenější idea.
Takto složité to je s Lisabonskou smlouvou a mou vlastí. Kdo si Brusel představuje jako svět dobra, viděl minulý týden na Hradě skupinu konkrétních politiků, sledujících své konkrétní zájmy. Pod značkou evropský poslanec jsme slyšeli paní z Mečiarova HZDS, německého krajního socialistu, revolučního extremistu, který věkem zezelenal. Slabinou EU je, že se to všechno jmenuje „evropský poslanec“, ačkoliv jde o poslance nejrůznějších politických stran z různých zemí. Není žádná jediná správná Evropská unie, je jen evropské politické kolbiště, na němž řádí, jako všude v politice, zástupci různých politických názorů.
Hovoří na Pražském hradě Mečiarova paní jménem EU, nebo jménem Mečiarových voličů? A proč mají, držme se příkladu nejbližšího, v Praze na Hradě Mečiarovi voliči mít svůj hlas? Optický klam vyvolá dojem, že mluví Evropa. Omyl, Mečiar to mluví.
Jeho bruselské paní se zdá, že má v puse evropské moudro. A chová se přiměřeně nadutě. Zezelenalý revolucionář obdobně. Paříž nevypálil, tak polepšuje Evropu zeleným nátěrem. Pražské vystoupení evropských šafářů EU neprospělo. Vždyť by měla být protišafářská akce.
Bruselské prebendy vedou činovníky k sebepřeceňování, ať už jsou to socialisté, zelení, žlutí či Podtatranští. Nevědí, že nedrží pravdu, nýbrž jen názor. A nevědí, že svoboda myšlení, kritika, polemika, boj o prosazení jiného názoru – to jsou duchovní pilíře moderní Evropy. Přišli na Pražský hrad vymítat ďábla, což je bohužel také evropská tradice a také pilíř, ale snad už na ústupu.
Hon na jiný názor, na ďábla, je něco, proti čemu má právě Evropská unie organizovat hony.
Ale Evropa je konflikt, nikoliv moudro. Máme ho už i doma, a hluboký. Jmenuje se Lisabonská smlouva. Vzniká kvůli ní nová strana. Dnes o Lisabonské smlouvě jedná Sněmovna. Včera, kdy tyto řádky píšu, jsem nevěděl, jak to dnes dopadne. Kritici Lisabonské smlouvy mají mnoho argumentů. Ale jejich kritici také. Jeden z nich je obtížné odvrátit: to těch pětadvacet států, které na Lisabonskou smlouvu kývly, jsou samí slepci? A my jediní moudří? Proti všem, jako tenkrát za Jiráska?
Ale to se často stává, že se státy a lidé pletou. Omyl, zvlášť tragický, je hnací silou dějin, ne pravda s láskou.
EU je kolbiště nevojenské, jen politické, v tom je jeho sláva i pokrok.
Česko teď nemá žádnou reálnou politickou sílu Lisabon odvrátit, zastavit, změnit. Může ho jen přežít a využít. Nebo může být, jak už teď říkají Klausovi, donem Quijotem, co jde proti proudu. Jiří Paroubek to pochopil po svém: Lisabonská smlouva je oprátka, na které oběsím ODS i s Klausem. Pochopila to i ODS, z oprátky se vysmekává, Lisabon prý schválí. S Unií tento domácí boj nemá nic společného.
Don Quijote však není postava záporná. Je to velká metafora evropského údělu. Český pěvec Vodňanský kdysi napsal asi takovéto haiku: Slyším dona Quijota, jak se tiše chichotá. Ano, ten Španěl už věděl o EU všechno. My současníci to teprve tvoříme, on se tomu už tehdy smál.
Foto popis|