Demokracie dává radikálům moc prostoru
Správní soud dal za pravdu našim nacistům a zrušil rozhodnutí plzeňské radnice, která jim zakázala pochodovat Plzní. Možná, že jiný soud by zrušil to zrušení a věc vrátil dolů. Také by se dalo jít k soudům mezinárodním, ty by věc potvrdily, daly doplnit a pak zamítly. Mohlo by to trvat deset let, právo by poletovalo ode zdi ke zdi, jednou k radosti nechutných buřičů, jindy k radosti humanistů - či jak nazvat lidi, kterým jsou řvoucí vlastenečtí náckové odporní. Téma, jak nakládat s extremisty, se vleče právním řádem demokratických zemí od nepaměti. Dobré řešení nemá.
Zakázat tu holotu, nebo nezakázat? Zákaz ohrožuje svobodu, chytnou se ho zakazovači a zakážou nakonec všechno. Nezákaz však těžko sežvejknou slušní lidé - třeba potomci těch nacisty spálených. To se mají koukat na siroty nacistických monster, jak se rozcapují po ulici?
Lidem, kterým hodně ublížili komunisti, může zas být trapně nad mírou tolerance komunistického extremismu - za zády koncentráky a vpředu huba dokořán, plná demokracie. Z toho je možné i zvracet, ať už je nahoře rudá hvězda, nebo hákový kříž.
Plzeňská radnice to měla těžké. Zakázala, a má na krku veřejnost, soudy a zákony. Kdyby nezakázala - má na krku veřejnost, soudy a zákony. Ale jedno je jisté: ani dobrodiní demokracie není pro všechny. Rozpoznat, komu nepatří, není zas tak těžké.