Pořádný stát, nebo divoký Desperátov?
Příběh první: policejní úředník Kubice dá do Sněmovny těsně před volbami materiál typu třaskaviny. Zločin a politika prorůstají – rozuměj politika vlády. Předseda vlády Paroubek spustí ohromný křik: je to zneužití policie! Není divu – materiál, který jako všechno u nás záhadně prosákne na veřejnost, obsahuje krom nesmyslů i nesmírně závažná snad obvinění, určitě náznaky, indicie a podezření v neprospěch vládnoucí strany. Proběhnou volby a poražený premiér říká: Výsledek voleb ovlivnily lži z policejního materiálu. Opozice říká: Hleďte, jací oni (vláda) jsou!
Tím příběh končí, dál už není nic.
Příběh druhý: těsně před prezidentskou volbou natočí potají asi tajná služba s pomocí policie setkání hradního kancléře a osoby se špatnou politickou pověstí. Nelegálně pořízený záznam je zveřejněn a prezentován jako důkaz něčeho špatného. Vládní strana se brání – tajné služby jsou nezákonně aktivní v předvolebním boji. Záznam manipuluje s volbami. Opozice říká vítězně: Ať se přiznají ti dva ptáci, o čem jednali!
Tím končí i druhý příběh. Vsadím celé své jmění, že dál už jako obvykle nebude nikdy nic – krom všeobecných slibů „šetří se, jsme na stopě, tečka“.
Oba příběhy mají mnoho (vše) společného.
Jen tehdejší opozice je dnes vláda a tehdejší vláda je v opozici. Pozice policie (tajných služeb) je stejná: hraje v politice nějakou roli.
Jakou?
Naším úkolem je nikdy se to nedozvědět a nikdy to nepochopit. Oba příběhy jsou natolik nejasné, natolik mýtotvorné, aby si z nich každý vyčetl, co se mu hodí: zneužití tajné policie, která se plete do voleb, do politického boje stran, slouží jedné z nich (kupodivu v obou případech opozici) a snaží se aktivními zásahy výsledky voleb ovlivňovat. Neexistuje horší provinění v demokratickém politickém životě.
Kubiceho zpráva: buďto obsahuje nesmírně závažná provinění vlády, nebo obsahuje lži.
V obou případech vstupuje policie do volebního boje. Nahrávky ze Savoye: buďto jde o skandální vstup policie a tajné služby do volebního boje, nebo byla policie a tajná služba na stopě zločinu. V obou případech vstupuje policie do volebního boje.
Volby jsou za námi. Tamty i ty nynější. Strany si olizují rány, slaví, nadávají. Příběh Kubice je dávno zapomenut. Příběh Savoy bude zapomenut za chvíli. Ale já chci vědět, jak to bylo. Už za všechny další podobné příběhy, které zazářily, sehrály svou roli a zmizely v šeru.
Jsem svobodný občan ve svobodné zemi, platím si všelijaké služby, mám parlament, vládu, nejrůznější orgány – jejich povinností je dát mi vysvětlení. Já nechci, aby policie (tajná služba) protiústavním způsobem manipulovala s politickým životem svobodné země. Já nechci, aby tak dramatické a závažné události, jako je zjevení Kubiceho zprávy a tajné nahrávání schůzek politických činitelů otřásaly politikou v základech a pak tiše mizely – nevyšetřeny, neobjasněny, obaleny září tajemství a hnusu. Já chci vědět, zda byl Kubice hrdina, nebo darebák, já chci vědět, proč policie nahrává tajně politiky na schůzkách.
Mně je jedno, že volby už jsou za námi – já chci žít v pořádném státě, v kterém místo pro takové události není.
Zapomenout na oba příběhy nelze. Jsou příliš závažné. Patrně není nic závažnějšího, krom atentátu na politika neexistuje těžší kalibr. Říkat bez důsledků ústy státní policie, že vládní strana srostla s organizovaným zločinem, se nesmí. Tajně natáčet státní kamerou schůzky politiků bez zákonného odůvodnění se také nesmí. Jde o nesmírně vážné činy – rozuměj zločiny – státní moci. Pokud se smějí stávat, říkejme svému milovanému státu divoký Desperátov či Policajťákov. Ale kdo by v takovém státě chtěl žít?
***
Pokud v naší zemi unikají podezření z policejních zpráv a tajné služby vypouštějí na veřejnost nahrávky schůzek lidí, kteří mají blízko k politikům, říkejme svému milovanému státu spíše divoký Desperátov či Policajťákov.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES