Veřejné, tajné, supertajné. Co se komu hodí
Ještě dříve, než vyteče krev při volbě prezidenta, může vytéct mnoho krve ve sporech, jak vlastně prezidenta volit. Veřejně, tajně, supertajně? Supertajně se přitom vynalezlo, aby se dalo najevo, že tajně není přímo tajně, nýbrž jen tajně s kontrolou. Pro tu či onu volbu se snášejí argumenty. Některé sedí, jiné jsou nesmyslné. Například že tajná volba kryje podplácení. Tajná volba je však absolutně nekontrolovatelná a při 281 hlasech si nikdo nemůže ověřit, jak podplacený hlasoval. Korupčník může dokonce vybrat úplatky z obou stran a stejně hlasovat podle sebe.
V čele boje za veřejnou volbu je ČSSD neboli ti, kteří si nejsou příliš jisti disciplínou svých poslanců. Říkají, že strana má právo disciplínu vyžadovat, protože volitele do parlamentu katapultovala.
Pro tajnou volbu je hlavně ODS neboli ti, kteří si myslí, že mnozí poslanci se vedení svých stran bojí a hlasování proti pokynům stranického vedení a podle svého svědomí a úsudku se dopustí jen tajně. Při známé buldozeří tvrdosti Paroubka vidí takové poslance hlavně v ČSSD.
Všechny argumenty, rozumné i nerozumné, jsou pět dní před volbou účelové. Pravidla se mají měnit a určovat v politicky neutrálním období, kdy nikdo ještě neví, co se u voleb komu hodí do krámu. Vždyť kdyby se Topolánek bál o své volitele a dělal na ně nátlak, co by chtěl Paroubek? Tajnou volbu. A snášel by pro ni mnoho dobrých argumentů.