Kov pryč, plastošunt sem!
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Minule jsem skepticky psal, dnes mohu potěšit: orgány zatkly zloděje destiček z Terezína, který ty destičky prodal sběrně kovu poblíž, aby se lépe chytal.
Ale i tak se šíří, že ho udala konkurence - jiná vylupovací parta.
To by nebylo pro policii dobré, pro příznivce konkurence to dobré je. I ve světě zločinu pomáhá neviditelná ruka konkurence spravedlnosti proti zločinu, i když je to konkurence zločinná. To by si zasloužilo haiku o tom, jestli jsou orgány slepé a lupiči hloupí, protože prodají ukradené tabulky do sběrny poblíž. Haiku by mohlo končit českou defenzivou: místo toho, aby se chytili zločinci, udělají se nové desky z plastošuntu. Je to dobrá metoda: kdo nic nemá, nic mu nevezmou. Koho okradli, sám za to může, že měl něco. Je to dobré vodítko i pro boj proti reformám zdravotnictví a penzí. Zabavit kov, rozdávat plastošunt, lidi to nepoznají.
Na hrobech obětí bych ale rád viděl kvalitní kov, jakož i kvalitní pietu, úctu a tak dál. Aby se důstojnost památníku skláněla před lupiči, nezdá se mi vhodné. Vhodnější je lupiče chytit a trest udělat přiměřený tomu, co napáchal. Pokud terezínského lupiče potrestají podle váhy ukradeného kovu, bude to zase chyba. Jeho drápy sáhly na něco pro lidstvo mnohem cennějšího, než je kov. Zkusím anketu: co to asi bylo? Odpovědi přijímám.
Potěšit mohu i podruhé: orgány, které soudily faráře Šimsu, konečně hnuly velectěnejma zadkama.
(Mají-li orgány zadky.) Duchovní byl komunisty odsouzen za to, že při estébáckém rabování v bytě měl nabít estébákovi. Teprve včera došly orgány k závěru, že rozsudek byl nesmyslný, a zrušily ho. K tomuto poznání spotřebovaly tunu papírů, stovky telefonátů, tisíce úředních hodin a hektolitry mizernejch černejch kafí.
My, kteří nemáme odbornost a nejsme v orgánech, potřebujeme k takovému zjištění minutu a jedno kafe: i kdyby ctihodný kněz, statečný muž, srazil estébáka třeba ze schodů, dopustil by se odboje, ne útoku na činitele. Jen bychom právně řekli: měl mu ještě přidat, gaunerovi. I dnes by stále ještě bylo dobré estébáka zavřít, alespoň cvičně. S postním dnem o výročí spravedlivého sražení se schodů.
Jenže my u nás máme nepochopitelnou patlanici, které se říká právní kontinuita s režimem bezpráví.
Dnešní spravedlnost to darmo zesměšňuje, například už tím, že zásadní ničemy, kteří pozvali Rusy k nám v roce 1968, pokoušely se dnešní soudy soudit za vlastizradu socialistického režimu. Kdyby to ti Biľaci udělali, měli by za zradu socialismu dostat řád. Ale zeptejte se dnešního práva, co ti komunisti vlastně tehdy zradili? Odpoví vám nejasné koktání a z právních úst polezou paragrafy jak slepí hadi.
Je ponuré, když vlast už ani neví, kdo a kdy ji zradil a co to zrada vlastně je. Pro levici hrdina, pro pravici zrada. A naopak. Komunisti například neumějí být hrdí ani sami na sebe. Když o nich něco kritického napíšu, což se vnucuje pořád, neozvou se k tématu, nýbrž ke mně: osočí mě potměšile, že jsem poklonkoval před Švorcovou, spolupracoval s StB, vychvaloval v novinách komunisty či byl sám komunista, nebo dokonce dramaturgoval televizní seriály. To vše by ale komunisti měli považovat za kladnou činnost a chválit mě za to, ne hanět, pokud bych to konal. Oni, kupodivu, tím, jak lživě mě pomlouvají, hází další pravdivé bláto na sebe: Hle, za komunistů se dramaturgovaly televizní seriály, jak hrozné! Všechno je u nás naruby. Málo se věnujeme, já i orgánové, obchodníkovi s kovy. Potřeboval bych zjistit, co mu táhlo hlavou, když kupoval ty uloupané nápisy z Terezína. Zeptat se? Táhněte, šmejdi, řekne náhrobní překupník orgánům i mně a zavře dveře krámu. Nedá-li nám, což je horší, jednu po hubě.
Foto popis|