Přitažlivá ekomoderna, či sekta proti kapitálu?
Někteří zelení jsou rádi, že USA a NATO naplnily jejich podmínku: radar v Brdech bude součástí obranného systému NATO. Jiní zelení rádi nejsou: radar se jim zdá být součástí NATO málo, neurčitě či jinak nespolehlivě. Kdo si myslel, že rozhodnutím z Bukurešti byly požadavky zelených uspokojeny, mýlil se. Uvnitř zelených proběhne další kolo zápasu o radar.
Požadavek spojení radaru a NATO je dost podivný sám o sobě. Jako by radar byl něco proti NATO, jako by NATO a USA byly v rozporu.
Nejsou, obranu mají stejnou, společnou, s jediným rozdílem: západní Evropa o ni málo dbá a ráda se už šedesát let vozí v americkém obranném vlaku, což vytváří jednotu, ve které jeden platí a druhý jede. Nejen z tohoto důvodu je zcela samozřejmé, že radar v Brdech bude sloužit NATO stejně jako Američanům nebo nám. Představa, že by Češi s Američany měli v Brdech něco nachystaného proti NATO či mimo NATO, je stejně nesmyslná, jako že radar je zbraň proti Rusům.
Zelený požadavek, který mimochodem splněn byl (jak se od začátku dalo očekávat), má jiný smysl: je to výraz odboje nikoli proti radaru, nýbrž proti pozici zelených ve vládní koalici u nás doma. Je v tom určitá sobecká ubohost – téma, které je zásadní pro bezpečí státu, pro vřazení republiky do určitého civilizačního okruhu, se hodí nezanedbatelné části zelených k domácímu politickému boji. Pro zelené je důležité, co vlastně dál budou – buďto dravá extremistická sekta s revolučním radikalismem, nebo racionální ekopartaj, jasně zakotvená v politice, v určité koalici a s vlastními jasnými reálnými cíli. Toto je osa, kolem níž se spor o radar točí. Proto také vztahy radaru a NATO, jak byly v Bukurešti formulovány, nemohou zelené radikály uspokojit. Požadavky lze posunout, přeformulovat, přitvrdit, dát nové, protože o samotný radar radikálům nejde.
Problém s radarem se překulí. Radar bude.
Dá se očekávat, že uvážlivější křídlo zelených se prosadí víc. Patrně se dočkáme stanoviska, že zelení pro radar jsou, ale také jsou svým způsobem proti němu, což jim nebrání pro něj být.
Takové formule je možné vytvořit, v politice se používají často a s úspěchem. Pro zelené je to východisko, jak z vnitřního sporu ven, přesněji, jak jej odložit, zakonzervovat, zapouzdřit.
Ostré otevření konfliktu mezi radikály a realisty by postihlo neblaze nejen stabilitu nynější vládní koalice, či přímo její existenci, ale také obě křídla zelených. Odchod z vlády by znamenal úpadek a návrat k časům nerealisticky uvažujícího radikála Patočky. Zelení by byli nekompromisní a nesmlouvaví vizionáři, ostří a bezvýznamní. Význam (a místa ve vládě) jim dalo realistické křídlo. To dokázalo dát zelené tváři méně fanatickou podobu – pružně tak obsadilo místo na politické scéně uvolněné zánikem US, ODA, DEU a podobně neslaných skupinek středu.
Boj proti radaru musí probíhat opatrně – bylo by neštěstím pro zelené, kdyby zelení odpůrci radaru zvítězili. Probíhat však ještě chvíli musí, radikálové své místo mají, svou sílu taky, a i když jsou si asi vědomi ošidnosti případného vítězství, boj jen tak nevzdají. Dokonce ani za cenu společnosti, v níž se tak ocitají.
Extrémní postoje vždy sdružují extrémní síly. Proti radaru bojují z nějakých sovětských resentimentů hlavně komunisti a Paroubkovo křídlo socialistů, které věří, že radar je pěkný klacek na Topolánka, a také podivíni, kteří chtějí mít radar náš, domácí, patrně i s vlastními českými raketami. Pokud se zelení radikálové k této části politického spektra hlásí, musí počítat s tím, že tak budou i chápáni. Nikoliv jako přitažlivá ekomoderna, nýbrž jako extremistická protikapitalistická sekta.
***
Proti radaru bojují hlavně komunisté a Paroubkovo křídlo ČSSD. Pokud se zelení radikálové k této části politického spektra hlásí, musí počítat s tím, že tak budou i chápáni.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES