Brusel 58, Sranda dudák, má vlast
Haiku
Vocílka, kolega Srandy dudáka, jak přesně říká Jiří Suchý, zpívá světácké haiku o tom, že peníze jsou pány světa, že svět se podle nich točí, na což mu Sranda dudák odpovídá svým celým životem: doma buď, u svejch a tancuj s čarodějnicema, protože svět je zlej. Do světa, hej hej, nevyrážej!
Komunisti v roce 1958 do světa vyrazili. Dovolili na Světové výstavě v Bruselu expozici, kterou ta mrňavá zapomenutá zemička v ruském panství okouzlila svět. Laterna magika, polyekran, pivo, restaurace, Kaplanova turbína. Sklo. Architektura. Komunisti řičeli nadšením. Jak svět u našich nohou klečí! Hurá, náš socialisme! Autoři výstavy byli po skončení EXPO 58 doma po zásluze potrestáni. Odsunuti, rozprášeni. Příklad Radoka za všechno: vyhazov z Laterny magiky, kterou vytvořil a která státu v Bruselu přinesla slávu.
Galerie v Městské knihovně v Praze o tom udělala zajímavou a poučnou výstavu. O úspěch socialismu se bohužel (bohudík?) nejednalo, spíš o poslední zvonění toho, co v Československu bylo před komunisty. Poslední stopy kvality, vkusu i technologie. Poslední záchvěv sklářství, motocyklů, poslední zajímavá auta (Škoda Felicia, Tatra 603). Úspěch Bruselu už se nikdy neopakoval. Vzpomínky na svět před komunisty vymizely, do popředí přišli všude noví lidé a dalších třicet let řídili úpadek země. Tragikomické osudy automobilů Škoda to ilustrují stejně dobře jako zánik československé motocyklové velmoci.
EXPO 58 byla poslední vzpomínka na minulost. Po ní byla v zemi už jen budoucnost. Jen ideály Srandy dudáka: provinční izolace a sebeuspokojení z vlastních malérů. Nafoukaná malost, maskovaná kazatelskými řečmi. Byl to podivuhodný paradox. Budovatelé zářných zítřků, avantgarda světa, zastávali životní filozofii maloměšťáckých zápecníků s vkusem velkouzenářů. Modernost Bruselu, kterou se chtěli pyšnit, byla proti jejich duchu. Proto udělali z Radoka kulturního psance. Připomenu na tomto místě slova Ludvíka Vaculíka z roku 1967: „Všecko, čeho kultura dosáhla, jako vůbec všecko, co lidi u nás dobrého udělali, i všecky dobré výrobky, i všecky stavby a všecky dobré realizované myšlenky z laboratoří, studií a ústavů, to všecko je tu spíš přes to, jak se naše vládnoucí kruhy po léta chovaly. Bylo to na nich doslova vyvzdorováno.“
V sobotu mají komunisti sjezd. Měli by si tato slova jednoho z nejkvalitnějších a nejčestnějších komunistů napsat nad hlavy. V poslední době jim hodně stouplo sebevědomí. Jako vždy, když jsou politické krize a jejich hlasy v parlamentu se na chvíli hodí. Říkají, že tu zase bude socialismus, ale nic nového nemají. Opakují jako praví sirotci, co už tu bylo. I Paroubek dnes větří, že spolky s nimi jsou nevýhodné: komunismus je stará přítěž. Paroubka je třeba pochválit, mění kurz směrem od komunistů. Pochvala to nemusí být silná, až zase bude jiný vítr, Paroubek natáhne jinou plachtu. Dnes tento lovec větrů věří na budoucnost s lidovci. Pokud je Čunek úplně nedobije.
Brusel bylo smutné rozloučení s tím lepším v Československu. Úpadek, který následoval, měli by nám dnešní komunisti nějak vysvětlit.
Chce se po nich, aby se omluvili za vraždění lidí, což sem tam horkotěžko dělají. Ale protože mají zase plány nastolit socialismus, měli by ten pobruselský úpadek komentovat.
Proč to bylo? Proč důsledky jejich čtyřicetileté vlády vyhodily zemi z Evropy ven tak razantně, že dodnes s tím země zápasí? Jako za husitů: pro fanatickou víru zdevastujeme svou vlast. Mají dnes jiný plán?
Vocílka byl prý gauner. Proč?
Dobře prodával dudy. No a to právě neměl. Všimněte si, jak je ten Brusel 58 dnes aktuální.
Foto popis|
O autorovi| Diář Karla Steigerwalda