Bůh: Raděj se po bahnách ploužit
Rusové si nedají pokoj, už potřetí za sebou o nich musím psát. To je pro ně typické. Ale květen je nakonec jejich měsíc, tak prosím:
Vynikající umělec, filmař Nikita Michalkov, dal rozhovor Divadelním novinám. Osou rozhovoru jsou myšlenky, které člověka vedou k jedinému slušnému závěru: Stavte, hoši, radar proti Rusům.
Michalkov si váží cara Alexandra III. K poznámce, že rusifikoval okupované národy, říká: „Jistě. Ale já mluvím o tom, kým byl pro Rusko, a nikoliv pro jiné státy. Každý národ má své dějiny a nelze být na každého milý.“ Z některých dalších myšlenek: „Pokud by Rusku nezůstalo nic jiného než pravoslaví, stačilo by to, aby povstalo z popela.
Pravoslaví bylo vždy majákem, který vysílá správné signály. Rusové nevěří v zákony, které ustanovil člověk. V Rusku je zákonem vždy jen Bůh. Rusko respektuje jedině zákon prosazovaný silou. Tak to dělal car, Stalin a nyní Putin.“ Michalkov Rusko vystihuje přesně. Rozumí mu, stejně jako mu rozuměl Karel Havlíček Borovský. Ten napsal rozsáhlé haiku o tom, jak Rusové utopili svého Boha a pak žádného neměli a nevěděli, jak žít. Důvodem k utopení bylo, že Bůh se příčil carovi a říkal, co si myslí. V haiku Havlíček zpívá: „Pro urážku první třídy, Jeho Veličenství, pro vzpouru, nemravné řeči, pro neposlušenství, Bůh je odsouzen k pověšení.“ Ale dali mu milost. Utopili ho v Dněpru.
Zatímco Havlíčkovi byly ty boží a carské hodnoty k smíchu před sto padesáti lety, Michalkov si jich dnes cení. Stojí na nich Rusko. V rozhovoru se také dozvíme, že Michalkov je v podstatě ruský šlechtic, že předkové byli bratranci cara Michaila, kterému stlali postel. Jiný předek, bližší (otec), byl stalinským předsedou spisovatelů a autorem textu Stalinovy hymny. Nevím, zda by se nějaký český umělec chlubil, že jeho prapředkové stlali postel císaři ve Vídni nebo Přemyslovcům v Praze. Leda snad Jára Cimrman. Na písně z dob Stalina u nás také nikdo není dnes hrdý, leda snad jistý Filip.
Michalkov je velký umělec. Jeho velkoruské přezírání blízkého zahraničí (malé státy mají své hoře), jeho povýšení nad ubohý ruský lid (za Stalina lidi chodili na výlety, tancovali, milovali, jako dnes), jeho hrdost na všechno, co v Rusku po staletí produkuje utrpení a ubohost - to vše je bezpochyby pravdivé a upřímné. Je to velmi silný důvod k tomu, aby Češi dávali na Rusy pozor - nejen radarem, tak jako jiné malé národy z okolí Ruska, které mají s Rusy zkušenosti delší než my.
Radar proti Michalkovi? Ano.
Věříme rádi kýči, že umělec, zvláště velký, je demokrat povahou i nutností, že umělec je proti zlu, násilí, utlačování jiných, že nenávidí šovinismus, velkopanské chování, nadutost mocných. Je to velká lež. I umělci, včetně českých, milují impérium, vojáky, války, uzurpátory a cary. I umělci obdivují sílu vlády, koří se (a jak rádi) panstvu, opěvují to panstvo, skládají básně, píší kantáty, texty hymen, tvoří sochy, památníky. Často mají rádi i lid, ale jeho utrpení je moc nezajímá. Lid trpí ve jménu těch velkých idejí, které umělci obdivují.
Michalkov říká, že Rusko nelze dělit jako dort. Má na mysli území, které si Rusové přikrojili násilím a nic dobrého mu nedali. My jsme se z dortu, zaplať bůh, nedávno oddělili. Bylo to ve slabé chvíli Ruska.
Michalkov věří, že z Rusů zase bude impérium, že nastane nové přikrajování k dortu. Bylo by dobré, kdyby se to stalo bez nás. Michalkov bude i dál velkým umělcem.
Jeho filmy budu mít i nadále rád.
Že je nafoukaný šovinista a carofil, budiž. Ruského Boha obdivuje. Ale co na to ruský Bůh? Havlíček píše: Raděj pásat husy ve vsi, po bahnách se ploužit, než u toho Vladimíra zde za Boha sloužit.
***
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Foto popis|