Dobové tanky, dobové tance a továryšči míru
Kdo sledoval vojenskou přehlídku na Rudém náměstí, nemohl si být jist, co vlastně vidí: výjev ze starých časů Sovětského svazu, nebo blik z budoucnosti nového impéria? Po náměstí jezdily tanky a rakety, prkenní generálové hráli dávno známé zkamenělé imperialistické divadlo, v němž vojáci byli zase továryšči bojovníci za mír. Jako tenkrát. Představení plné směšnosti, jíž si Rusové vědomi nejsou, a hrozivosti, na níž jim záleží. Už zas měl divák pocit, že se ocitl v říši obludnosti. Po Rudém náměstí mohl pochodovat někdo jiný. Kandidátů, kteří by alegoricky představovali ruské impérium, je řada. Pochodovat tam mohly všechny oběti komunistického panství. Sedláci umučení hlady na Ukrajině. Ruští kapitalisti vyvraždění hned po vítězném listopadu 1917. Šlechta. Podřezaná carská rodina. Vojáci zabití Stalinovou podezíravostí. Ruská inteligence pravidelně decimovaná.
Umělci – Mejercholda jmenuji jen jako zástupce statisíců. Vědci. Na Rudém náměstí mohl pochodovat skoro celý ruský národ, ztrápený, zmučený, zničený utrpením, alkoholem, násilím, které nepřestávalo. Ale mohly tam pochodovat i jiné národy, Rusům blízké i vzdálené. Za všechny: Estonci, Litevci, Čečenci, Tataři. I statisíce či miliony ztrápených Čechů tam mohly být. To by byla přehlídka míru, ta oživlá řeka mrtvých.
Pak mohli pochodovat jejich vrazi. Členové politické policie. Čeka, GPU, KGB, NKVD, či jak se ta instituce v průběhu času jmenovala. A rudoarmějci, na ty nezapomínejme. A členové komunistické strany Ruska, pak Sovětského svazu.
Funkcionáři té strany. A vůdci všech těch vrahů. Berija, Kaganovič, Lenin, Stalin, zas jen pár za všechny. A sluhové z porobených národů. Pajdat tam mohl i Urválek, ječivý soudní vrah z Prahy. Stařena, která dala kdysi oběsit Miladu Horákovou. Nebo Husák, intelektuálský zplozenec zla. Směšný Ulbricht z Berlína. Lidožrout Idi Amin Dada z Afriky, Rusy vydržované prase. Pol Pot, rudý pobíječ Kambodžanů. A tak dál. Tak velké náměstí není ani v Rusku, aby se tam všechny ty postavy dvacátého století vešly.
Místo nich jsme viděli tanky, tlusté rakety, sevřené řady lidí, vojenský krok neohebných nohou, tolik připomínající nacisty. Viděli jsme, jak si Rusové hrají na iluzi, na šidítko, kterým jako by říkali: jsme i nadále krutí, tvrdí, bojovníci a útočníci, měj se před námi na pozoru, zkažený světe demokracie. Odborníci budou posuzovat, jestli jde o moc papírovou, která ve zhrouceném Rusku jen naprázdno řinčí, nebo o oživení obrovského ruského kola, které se valí a valí, jak píše Solženicyn. Valí a láme lidem kosti.
Jde o dobové tance lokálních ruských feudálů, nebo naopak o nejnovější tanky moderní doby, vážnou zbraň impéria?
Hrob Lenina zakryli papundeklem. Jako by tím zakrytím Lenin zmizel. Anebo obráceně: jako by za tím papundeklem nemilosrdný revolucionář dál číhal. Jako by Medveděv s Putinem říkali: Pozor, hoši, je tu v té mramorové krychli a vyskočí na vás zas! Zbraně mu vezeme pod nosem. A lepší, než míval on v dobách, kdy se ještě vraždilo rukama.
Rusové se minulosti nechtějí vzdát a nechtějí se z ní ani poučit. Chtěli by z ní stvořit nový velký hrad. Tvrz věčné ruské velikosti.
Jenže ta ruská velikost není ve zbraních a vítězstvích, nýbrž v té nekonečné řece mrtvol. Ta kdyby před Kremlem tekla, možná by to ruský lid i vládce trklo: opravdu tolik mrtvých? A kdo z nich něco měl, z těch vražd? Nikdo nic. I vrazi už jsou mrtví. Takže co? Budou se rodit noví?
Foto popis| SMĚŠNÍ? Ale za nimi jsou miliony mrtvých... (přehlídka 9. května v Moskvě)
Foto autor| FOTO: REUTERS
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES