Přišlo Odcházení. A s ním silné téma
Protože premiéra Havlova Odcházení ještě nebyla, recenzenti musí čekat. Protože nejsem recenzent, mohu si dovolit napsat, co jsem viděl na generálce, případně předpovědět, co se stane recenzentům.
Dramatik Havel je v nevýhodě: protože byl mnoho let prezidentem státu a protože je živým symbolem (a také vůdcem) listopadového převratu, je o jeho práci dramatika enormní zájem. Není však jisté, zda je to zájem o hru, nebo jen o prezidenta.
Lidé rádi vyhovují svým pudům vyprávět si drby. Ptají se tedy, co Havel říká k dnešku, zda má takové či jiné politické názory (jako kdybychom jeho politické názory neznali), kdo v jeho hře znázorňuje koho ze života, zda „to nandal“ Klausovi, a hlavně - jak to bylo s tou Dášou, že z toho odešla. A také - jak to je s jeho vlastním odcházením.
To je pro dramatika samozřejmě nevýhoda.
Do cesty se dílu stavějí překážky, které nemají s dílem nic společného, případně nemají žádný význam, jsou osobní nebo vymyšlené veřejností. Skoro každý člověk má názor, co má od Havla čekat, jak má Havel psát či myslet.
Je to problém u nás už letitý - na umělecká díla se kladou úkoly, které umění nemá. Čekají se od nich všelijaká poselství, která publikum považuje za správná. Umění v Česku má sloužit, má vyjadřovat něco správného, jak to doba právě žádá, nebo má být proti době, když je doba taková, či má pomoci dobru proti zlu, případně Čechům proti Němcům, nebo, nedej bůh, lidskosti proti trhu. Z těchto všech hledisek bude každý člověk podle svého Odcházení posuzovat.
Odcházení však není hra utilitární, neslouží všem těmto provinčním požadavkům, nebyla napsána proto, aby to někomu nandala, aby znázorňovala toho či onoho živého Čecha či prosazovala nějaký správný názor. Je to hra existenciální, zabývá se situací člověka. Sahá na téma velké, věčné, trvalé. Není to hra společenská, nýbrž absurdní. Žádná fotografie života, nýbrž metafora života. Interpretovat ji jako jakýsi druh kritického či morálního realismu je chyba - i když to bude lidi lákat.
Pravda Odcházení není takhle malicherná - a přitom, nebo naopak právě proto - kdo chce výbornou hru také o dnešku, v Odcházení ji dostal. Přesněji: dostal velké silné téma, jaké si divadlo zaslouží. Kdo však to téma popadne jako klíč, jímž rozšifruje všelijaké narážky, udělá chybu. Uteče mu to hlavní.
Za hromadami názorů anti-Havlů i pro-Havlů může velikost Odcházení lehce mizet. Může mizet vybroušená stavba, dokonalost replik - a protože nejsem recenzent, mohu to napsat: divadelní krása a elegance Odcházení. Tomu dobře porozuměl režisér Radok. Vytvořil inscenaci nevídaného a strhujícího mžení na všech divadelních hranách.
Někoho možná rozčilí, že Havel nerozumí trhu, nebo že přehání své znechucení nad dneškem. Problém je, že pravda dramatu je jiná než pravda novinových komentátorů či politiků.
Myslím, že ani Ionesco a další Havlovi předchůdci zaplať bůh nerozuměli trhu. Jsem ohromně zvědavý, jak budou lidi Havlovu hru přijímat a vykládat - zda se svobodomyslností a elegancí, kterou ta hra má, nebo Havlovi spočítají, že to či ono měl napsat jinak či jinak říct nebo že měl napsat něco jiného.
Havel si napsal skvělé dvojče k Largu desolatu. Divadlu dal hru se silným, pro lidi zásadním tématem a ukázal, že ani dnes není velkých témat nedostatek. Tehdy v totalitním světě, dnes ve svobodném hoře člověka trvá a nezbývá než se smát.
Veřejnosti, nejen divadelní, dal výzvu. Jakou jemnost, eleganci a krásu umění jsme ochotni přijmout? Z nejrůznějších náznaků se zdá, že nevelkou. Tak pro začátek: Odcházení není ani o Havlovi, ani o Klausovi, ani o Dáše. Podobně jako král Lear či Lopachin je o tom, jak těžké je všemi těmi dveřmi odcházet, přicházet, případně vůbec žít. A v Česku, kde se nikdo nikdy nikomu nezavděčí, dvojnásob.
***
Veřejnosti, nejen divadelní, dal Václav Havel výzvu. Jakou jemnost, eleganci a krásu umění jsme ochotni přijmout? Z nejrůznějších náznaků se zdá, že nevelkou.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES