Bůh pozoruje pana Čunka. A kaboní se
Pan Čunek nás svou aférou trápí už dlouho. Střídavě je vinen, nevinen, peníze měl, či neměl, byly jeho, nebo strejdovy. Opřít se není o co – státní zástupci i soudci si protiřečí, svědkyně nelhala, či lhala, Čunek své výpovědi všelijak upravuje. Taková motanice může trvat dlouho, kdo chce, může se z toho zbláznit.
Jedno je však nepochybné: i pan Čunek přiznává, že kvůli nízkému příjmu pobírala jeho rodina sociální dávky od státu a současně přispívala na charitu. Pan Čunek si to chválí, byli prý šetrní, mysleli na církev. Chválit by se neměl, byli mazaná rodina, tahali pod záminkou chudoby z kapes cizích lidí (daňových poplatníků) peníze na svou církev. Na tom není nic křesťansky chvályhodného. Naopak, je to mazanost vykuka, nad níž by se i Kristus asi zakabonil. Je to další návod, jak zneužívat sociální dávky. Sociální dávka není nic, co dává stát, je to dar od spoluobčanů těm potřebným, aby žili jako lidé. Stát je v tom obchodu jen jakýmsi zprostředkovatelem, peníze jsou lidí. Čunek je vzal a dal je kostelu. To není nic křesťansky zářného. Politik takto vychytralého talentu dává příklad, jak sociální dávky zneužívat.
Leckoho to ve světle miliardových triků a machinací zarazí, ale Čunek by už pro toto měl z politiky odejít. Možná, kdyby byl předsedou strany „Oblafněme je“, mohl by zůstat. Jenže je předsedou strany křesťanské, pro kterou čest a poctivost je denním chlebem. Jistě, sociální dávky zneužívá kdekdo. Je to národní sport nejen v národě českém. Čunek za časů zneužívání nebyl politikem. Jako zneužívač se jím neměl stát, protože politik nemůže být zneužívačem. Čunek jím je, ale má šanci na pokání: odejít. Jeho Bůh ho vidí.