Hon na reformu aneb Charles, naval prachy!
Lovců je hodně: Paroubek s ČSSD, lidovci s Čunkem, zelení s Bursíkem, Havel s divadelníky, odboráři, Tlustý a spol. Komunisty nepočítám, protože komunisti se nepočítají. Ale na lovu jsou také. Všichni by chtěli ulovit radar, třicetikorunové poplatky, Kosovo, drahý benzin, komplet reformu, jejíž podobu ještě ani v celku neznají. Nabízejí protireformu: zrušení radaru, rozpuštění Kosova, zrušení poplatků u lékaře, bezplatné vysoké školy, třinácté důchody, knihovnu chobotnici, zvýšené porodné, rodičovské příspěvky, novomanželské půjčky a tak dál.
Jen hercům kupodivu ČSSD zatím ještě neslíbila sto milionů na divadlo. Nechápu proč, nic by ji to nestálo. Slib je jen otázka drzosti.
Hon bude ostrý. Radar ČSSD povalí hladovkou, což je nejlepší nápad od zrození sociální demokracie: vyhladovět se. Jak souvisí hladovka s bezpečnostní politikou státu, není sice jasné, ale pohled na vyhladovělé duchy ČSSD může i pobavit – pojali hladovku po svém jako štafetu jednotlivých diet. Udělají ze sebe komedianty, hladovka jim prospěje a budou jich plné noviny. Politická hladovka však potřebuje podmínky, aby měla smysl: nesvobodu, osobní nasazení života a velký ideál. Hladovým socialistům budou chybět všechny tři. Svobodu mají, osobně nic nebudou riskovat a vydávat radar za velký ideál je dost dobrodružné, jde spíš o technické zařízení.
Stejně nesmiřitelné jsou odbory. Na trasách peníze od lidí ke státu a peníze zpět k lidem preferují jeden směr, kterému říkají právo: dejte nám! Touto dobou před čtyřiceti lety vypuklo povstání ve Francii. Studenti a odbory do toho šli ostře. Studenti s básnivostí – chtěli udělat z Francie Čínu Mao Ce-tunga. Odbory měly básnivosti míň, své řekly lapidárně. Na ulicí křičely na prezidenta Charlese de Gaulla: Karlíku, naval prachy! Řízný program.
Reforma by měla řešit problémy, které stát má, třiceti korunami u doktora počínaje, důchody či školným konče. Jsou to problémy, které mají racionální základ – peníze. Je třeba u nich počítat, násobit, přidávat procenta. Možná není vládní konstrukce reformy nejlepší – opozice ale nenabízí jinou. Její protireforma je pouze rozdávání, zvyšování dávek, přídavků, vymýšlení nesplnitelných či neužitečných slibů, nadbíhání a balamucení voličů. Umím si představit spor reformy s jinou reformou, s těmito a jinými argumenty. Nabídka lovců reforem není bohužel žádná. Žádný alternativní zdravotní systém, žádná alternativa k důchodům. Nabídkou je systém slibů: toto a toto dáme, toto zvýšíme, toto zdvojnásobíme.
Možná by bylo užitečné hladovku vydržet co nejdéle, až do hořkých konců. Ne že by se v hladovění nestřídali. Kdo by hladověl, už by zůstal. Boj proti radaru je dost velká věc, stojí za to, aby někteří lidé už nejedli nic do konce života.
Ale dosti černých žertů. Lov na reformu je svého druhu skutečně boj o smysl a charakter státu, v tom se Havel nemýlí. Buď se stát hne k dalšímu růstu státního dluhu, k všeobecnému plýtvání, nebo opačným směrem k racionální správě a distribuci veřejných peněz nezadlužené země. Je to boj, který běží pořád. Před politiky klade zajímavou otázku: získávám moc balamutěním lidí, planými sliby, frázemi a drážděním nižších pudů voličů ve stylu Charles, naval prachy? Nebo směřuji k racionálním koncepcím, které zaručují větší úspěch než hloupé sliby, ale porozumět jim je namáhavé a nelákavé? Odvrátí se voliči, protože mi nerozumějí?
Kdo se zajímá o složitou matematiku důchodů? Naval prachy je snazší politika. Kapou z ní ty prachy, ale čím kapou víc, tím chudší stát se lidem rodí před očima. A čím chudší stát, tím silněji lidé volají: Naval další prachy!
Volební zápasy budou nádherné.
***
Není jasné, jak souvisí hladovka s bezpečnostní politikou státu. Protest potřebuje důvody, aby měl smysl: nesvobodu, osobní nasazení života a velký ideál. Dietářům chybějí všechny tři.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES