Jezevec je na pochodu, ale dojde zpět do nory
Zeman, vysočinský jezevec, se přemisťuje blíž k politice. Josef Kemr dostal kdysi od vděčných diváků z JZD pytel jitrnic. Hrál vodníka a vzal si ten pytel na jeviště Národního divadla, když se přemisťoval z rybníčka do jezírka. Jézeďáci byli nadšeni, Kemr si to za znevažování idejí Národního na direkci vypil. Expremiér Zeman je na tom stejně.
Do nory s nazelenalými jitrnicemi zalezl dobrovolně. ČSSD opustil dobrovolně. Dobrovolně by se chtěl vrátit. Má ušlechtilé motivy. Zasolit Paroubkovi. Vybít sedmadvacet zrádců, kteří jej nevolili prezidentem. Zamíchat s politickou scénou. Sestavit socdem disipartu proti zrádcům. Za odměnu se stát za pět let třeba i prezidentem. Na to, aby někdo působil v politice, se mi všechny tyto velké motivy zdají malé. Navíc, co by ho čekalo při slavném návratu? No přece Nomura, IPB, ČSOB, vír miliard, prohraných arbitráží a zasutá vzpomínka na ozbrojené zakuklence, kteří na jeho pokyn obsazovali IPB, jako by to byla pevnost SS.
Zeman se různými způsoby vrací už léta. Komentuje, vysílá šípy, kape jedy. Politika, jak ji vidí z nory, nejde jeho cestou.
Jako exšéf (a tvůrce) velké politické strany, jako expředseda Sněmovny a vlády měl by psát paměti, vydávat „zprávu národu“ o své činnosti, řečnit po univerzitách a politicky aktuálními posudky šetřit. A návrat? Zeman je z jiné doby. Kouše jitrnice, říká starodávné bonmoty. Riskuje.
Málokdy se politici vracejí slavně. Churchill, De Gaulle. Bude i Zeman na tomto seznamu? Proč, prosím? Má program, cíl, řešení něčeho pro obyvatelstvo? Politická smrt Paroubka není program. Politika prázdná gesta sice plodí, ale z gest se nedělá. Jezevec zazlobí a vrátí se do nory.