Opravdu se vrazi nemají zabíjet?
Záletník, který si plete čtrnáctileté a sedmnáctileté dívky, což se může při pěkném vzhledu dnešní mládeže přihodit i roztržitému nezáletníkovi, je předmětem pronásledování, obstrukcí, výslechů, soudních procesů a trestů za ohrožování nezletilé mládeže. O skutečně defektní osoby pedofilů se nikdo nestará – dokud nedojde k tragédii. Nebo takřka nestará. U každé tragédie, spojené se znásilněním a vraždou dítěte, vychází najevo, co už toho vrah měl za sebou, co komu udělal, jak byl popotahován, kam se měl dostavit na léčení, ale kam se nedostavil, jak byl na útěku a jak ho nikdo pořádně nehledal. Prostě obraz prapodivné lehkomyslnosti či lhostejnosti. S argumentem, že se zatím nic vážného nestalo, že naposledy se nebohý chlapec vyškubnul, že jela kolem paní na kole, pedofil se lekl a utekl, takže není proč trestat a na straně druhé chránit.
Utrpení oběti a bolest rodičů by s tak okatou lhostejností měly pohnout. Naše přejemnělá, vysoce vyvinutá společnost chce chránit děti, staví kolem nich často i směšné bariéry, složitými předpisy řeší marginální situace (učitelský pohlavek, výprask od tatínka), ale této zející jámy si moc nevšímá. Někdy má člověk pocit, a nejen u pedofilů, že pachatel je víc chráněn než oběť. Zkoumá se duše pachatele. Jeho deviace je nemoc, tu chrání odborníci před trestem, protože trestat nemocné je nelidské. Oběť je však mrtvá, její duši nikdo neléčí ani nezkoumá. Vytvořili jsme společnost na straně jedné dost krutou, s nebývalým veřejným násilím, s tolerancí toho násilí, a na straně druhé velmi přejemnělou. Kolem zločinu se chodí po špičkách, vrazi mají na růžích ustláno, dostávají tresty nevelké, všeobecně pociťované jako nepřiměřené – vzhledem k jejich činům. Jako by život vraha měl větší cenu než život (lépe řečeno smrt) oběti.
Sdílíme bludy, které by stálo za to znovu prozkoumat a promyslet. Blud jedna – vězení vychovává a vede k nápravě. Blud dvě – trest smrti je nepřípustný. Blud tři – je-li zločin důsledkem nemoci, nemůžeme pacienta-zločince trestat, nýbrž léčit.
Nevím, proč má mnohaleté věznění vést ke zlepšení člověka. Vede snad ke zhoršení člověka – ať byl před vězením jakýkoliv. Je-li člověk vrahem, není mi jasné, proč chce sám dál žít. A chce-li, je to nesprávné. K třetímu bludu by měly zajímavý komentář oběti – těm je asi lhostejné, jestli je zabil vrah nemocný, nebo zdravý. Ale vražda sama – copak to není vždy anomálie, porucha, nemoc? Domyšleno do důsledku jsou všichni vrazi pacienti, tak proč je trestáme? Obludnost této věty shledá asi každý. Touha vrahů dál žít patří k jejich vraždění. Nepovažují vraždu za nic tak strašlivého, aby si sami museli sahat na život – mají k vraždě vždy svou vnitřní pevnou omluvu – výmluvu. Na mnohaletém věznění je dobré jen to, že vězeň nemůže ven a nemůže dělat, co dělal předtím. Až ven vyjde, začne zas. Paradoxně mu často ani nic jiného nezbývá, život nezločinců s ním už nepočítá.
Všechny tyto bludy patří k neochvějným pilířům společnosti, která se považuje za humanistickou, za nejvyspělejší. Kdo dnes řekne „popravujte vrahy“, vyřadí se sám z lidské společnosti. A tak to nikdo neřekne, což je pro vrahy výhodné. Deset či dvanáct let si odsedí třeba na žiletkách a hurá zase do života.
Obraz vraha, narušence, s krutým otcem, zlou matkou, s defekty v dětství, s přechozeným středním uchem, ubohé oběti zlého života, objevuje se před našima očima často. Je to pastva pro odborníky i pro veřejnost. Toto pojetí vrahů je pro jejich oběti velmi nepříjemné. Bylo by lepší chápat vrahy tak, aby obětí bylo méně a aby vraždění byla činnost velmi nepříjemná hlavně pro vrahy.
Kdo dnes řekne „popravujte vrahy“, vyřadí se z lidské společnosti. A tak to nikdo neřekne, což je pro vrahy výhodné. Pár let si odsedí a zase hurá do života.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES