Evropa přihlíží, pak soudí
Haiku
Haiku o vrazích a jiných zločincích byla napsána snad už všechna. Stěží by někdo přidal další.
Jedno z posledních vytvořil básník Antonín Brousek. Zní: Na Letné pomník velikánskej, na špagátě mrská se Rudla Slánskej. Je to haiku cynické, drsné a pravdivé. Pomník byl Stalinův, Rudla byl stalinský kat, kterého oběsili jeho komunističtí druhové. Zbylo po nich to haiku, jinak už jsou fuč.
Evropa má nové hrdiny. Všichni jsou nadšeni z Karadžiče, který se proslavil tím, že byl chycen. Už se oholil, bude se hájit sám, právníci v Haagu popíší tisíce stran, uplyne tisíc dnů a Karadžič dostane doživotí za vraždu desítek tisíc lidí, které většinou nezavraždil sám, nýbrž tomu velel. Velet vraždění je v Evropě odjakživa populární činnost, trestaná teprve posledních pár desítek let. Když dříve někdo zabil válečné vrahy, nebylo to proto, že vraždili, nýbrž že prohráli. Prohra se trestala, vraždění ne.
I Hermann Göring si stěžoval, že v Norimberku soudí vítězové poražené. Nepostřehl však, že není souzen za porážku, nýbrž za masové vraždění. Soudci nebyli důslední, Rusové stáli na straně žalobců, ačkoliv v masovém vraždění taky vynikali. Žaloba za genocidu v Sovětském svazu nepadla dodnes.
Soudit lidi za to, že vraždí jiné lidi, že to vraždění organizují, že mu velí, že je nařizují, je bohumilá novinka. Před norimberským procesem se mělo za to, že vraždit lidi je právo vítězů a že válka je čest. Války a vraždění jsou tu dál, ale už se tolik nechválí a stále víc lidí si myslí, že jde ne o čest, nýbrž o zločin. Norimberk v roce 1945 to začal. Karadžič bude u soudu v Haagu, to je modernizované pokračování norimberského tribunálu. Včetně té slepoty, která v Norimberku neviděla stalinské vrahy. Jugoslávské války stály 140 tisíc životů. Zločinců a zločinu v nich bylo nepočítaně.
Kdo netečně přihlížel, vraždění podporoval, toleroval, neviděl, dodal zločincům zbraně, ten u soudu v Haagu jako spolupachatel nebude, ač by měl. Spolupachatel se jmenuje evropské společenství, civilizovaný svět a tak podobně. Takové uskupení frází k soudu nedostanete.
Povražděným Balkáncům už je jedno, co bude s Karadžičem. Možná by je víc zajímalo, proč k vraždění došlo - kdo to mohl zastavit a nezastavil? Nejsou snad evropská společenství tisíckrát mocnější než chudé balkánské bandy vrahů? Vraždění na Balkáně se veřejně táhlo několik let. Vraždili vrazi a vraždili pozůstalí po obětech vrahů a pozůstalí po zavražděných vrazích. V pekelném kolotoči nenávisti tekla krev, hynuly duše, kralovalo zvěrstvo.
Balkán ale není daleko, Balkán je blízko, těsně u dveří Evropy z té vnitřní evropské strany. Nadšení z chyceného Karadžiče má hluboký smysl: smysl náplasti na evropskou vinu. Evropa je nechala vraždit, přihlížela, teď vrahy soudí, což je správné. Naplňuje se touha po spravedlnosti, ten nejkrásnější lidský cit, varuje to další budoucí vrahy a naplňuje to lidskou duši beznadějí: proč se to nezastavilo hned, na začátku?
Kdyby to evropské společenství udělalo, kdyby Balkáncům včas vyrazilo zbraň z ruky, bylo by agresorem. Porušilo by majestát hranic a majestát práva států vraždit se doma mezi sebou podle libosti. Obsazení Německa v roce 1937 by ušetřilo sto milionů životů. Kdo by to udělal a slabého Hitlera zatípnul, byl by agresor. Totéž případ Lenin a spol. v roce 1918. Jak v Německu, tak v Rusku a na Balkáně bylo od začátku jasné, co se stane.
Dejte k soudu evropské společenství. Pak civilizovaný svět. Jsou to spolupachatelé. Z Karadžiče mají radost a odsoudí ho. Ale příští Karadžičové budou mít zelenou. Je to téma aktuální. Kdo a jak dlouho může být masovým vrahem?
Foto popis|
O autorovi| Diář Karla Steigerwalda