Pojďte, lidi, na divadla s kladivama
Haiku Diář Karla Steigerwalda
Přesněji to haiku zní: s železnejma kladivama! Napsal ho v dobách první republiky E. F. Burian, geniální divadelník, muzikus, jevištní novátor, avantgardista, revolucionář.
Divadly myslel divadla zkostnatělá, měšťácká, zatuchlá, tehdejším slovníkem řečeno buržoázní, dnes by se řeklo bulvární neboli tzv. divadla středního proudu, čili středního kýče. Kladivem myslel kladivo.
Chtěl tu veteš rozbít a vytvořit nové, svobodné zářivé divadlo.
Nepodařilo se. Sám skončil hořce v 50. letech. Kladivo na divadla vzal až dnes do rukou jakýsi novodobý kladivoun. Kladivem ale bouchnul opačným směrem. Nemajznul po hlavě šmíru a kýč, mizerné divadlo, jehož je vždy dost, majznul po hlavě čtyři velmi kvalitní české divadelníky. I E. F. Burian měl dávno vědět, že v Česku se nikdy nemajzne po hlavě šmíra, ubohost, nýbrž právě to opačné – co vyčnívá a převyšuje. Kladivoun dal na plakát s názvem Prachy patří nám Jiřího Suchého, génia a kulturní ikonu druhé poloviny 20. století, a tři mladší skvělé herce, jichž také nemáme dost. Vybral si dobře. Majznul směrem nahoru. Popudem byl kladivounovi chaos kolem dotování divadel, který trvá dodnes.
Je pozoruhodné, jak věc tak přehledná, v zahraničí dávno vyzkoušená, jako je dotování divadel (a kultury vůbec), dokáže u nás způsobit tolik zmatků, chaosu, nenávisti a barbarství, že se člověk nechce přidat k žádné straně a nejraději by odjel do Patagonie, kde prý žádná kultura a žádné úřady nejsou. V Patagonii se také nikdo nemusí neplodně hádat, jestli má kultura smysl a komu je umění užitečné.
Kladivoun, autor plakátu Prachy patří nám, to nechápe. Není ale sám. Spor o dotace divadel není spor o kvalitu či nekvalitu, nýbrž spor o daňový a hospodářský režim divadel. Petr Kratochvíl nás správně poučuje, že divadlo, jehož majitel vytváří pro sebe zisk, dotace brát nemá. Zajišťovat veřejnými penězi zisk majitele divadla je nemravné.
Takové divadlo může získat veřejné peníze jen výjimečně, na konkrétní (neziskový) účel, třeba, že udělá představení zadarmo pro sirotky. Veřejné peníze mají získávat jen divadla, jejichž zisk (ze zákona) plyne opět do divadla, protože účelem dotací není podporovat zisk, nýbrž určitou divadelní činnost.
Až toto základní dělení úřady pochopí, nastane teprve debata, kdo a jak a kolik peněz a kterou činnost ano, kterou ne a proč. A v této debatě klidu nikdy nebude: kdo dostane, bude spokojen, kdo nedostane, uvidí korupci, neodbornost atd.
U této hádky ale stále ještě nejsme, jsme v předpokoji problému, kde se všechno plete dohromady, kde v kalné vodě rejdí kladivouni, chaoticky demonstrují herci a ještě chaotičtěji zmatkují úředníci. Bůh suď, proč tak lehká věc nejde hladce a proč si úřady dělají hanbu. Na jejich hlavu to všechno padá hlavně, jsou to úředníci, mají úřadovat dobře. Nelze čekat, že by divadelníci za ně úřadovali – ti budou vždy chaotičtí, jak to patří k jejich povolání.
Dobré je to všechno jen pro kladivouny. Kladivounství je v Česku činnost nesmírně oblíbená: už i ten E. F. Burian měl strýce, vynikajícího operního zpěváka, kterému v zákulisí zlaté kapličky nad Vltavou dali do sklenice místo vody louh, aby už nezpíval, což byl zajisté kulturní příspěvek kladivounů.
Celý spor o dotování divadel je smutný. U nás už nic není hodnota, ani Jiří Suchý, téměř každý už akceptuje skoro ruské prizma, že všichni jsou nějací darebáci. Jenže i ti Rusové se před chudožnikem pokloní. U nás je chudožnik jen darebák, co chce prachy, vedle něj úředníkchaota je zmateně rozhazuje nebo uškubává a nad tím vším nám kladivoun leje do krku louh, abychom nevydali ani tónu již.
Foto popis|