Krutá pomoc bratrů bratrům
Názorový seriál MF DNES: Francouzi v srpnu 1968 nadšeně radili Dubčekovi, aby po obsazení Rusy zapálil Prahu
1968-2008 Čtyřicet let od sovětské invaze
Jaké bylo počasí, nevím. Hodně kalné ráno. Asi pět hodin. Vzbudili mě rodiče. Ze všech stran se ozývalo vzdálené vrčení, i z nebe. V rádiu četli prohlášení o okupaci a neustále se loučili. Střelba se blížila i k nim. Bylo to divné probuzení.
Den předtím jsem se vrátil z Paříže, z první cesty na Západ. I to byl přínos roku 1968, po dvaceti letech pootevřená hranice působila mladým lidem šok - svět byl úplně jiný, nádherný, nepředstavitelný. Čemu to chtěli komunisti konkurovat? Paříži? Tam všichni říkali: Obsadí vás. Až vás obsadí, poraďte Dubčekovi -zapal Prahu. Já říkal - neobsadí. Nenajdou záminku. Nehledali žádnou, ale to jsem ještě nevěděl.
Bydleli jsme v lese, dva kilometry od města. Vrčení přicházelo ze všech směrů, od Jičína, od Lomnice a z nebe, kde byla letadla. Tak malá města, a tak velká historická událost. Tanky Sovětů neboli Rusů a tanky jejich sluhů, dnes tomu říkají bližší zahraničí, se draly uličkami - na Prahu, hlavní město šestého sluhy.
V šest hodin ráno jsem na ulici v Lomnici brečel. Pardon, plakal. Nikoliv poprvé, ale možná naposledy. Tanky všechno rozdrtily, naděje, sny, štěstí, čemuž se dohromady říkalo Jaro 68.
Ruská voš, jdi domů Řinčely ulicí, kolem divadla, kolem spořitelny, přes náměstí dolů, hnusné, neúprosné kusy železa. Na zeď spořitelny jsme napsali azbukou: Ruská veš, jdi domů. Dlouho jsme hledali, jak se řekne rusky veš. Takto: voš.
Celá ta okupace měla jedinou naději v sobě: že už nikdy nikdo nebude brát to odporné komunistické učení vážně. Že touto chvílí, tímto 21. srpnem 1968 se to kruté učení definitivně a navždy odmaskovalo. Zánik komunismu přijde nutně a každý už to musí vidět. Koukal jsem na tanky, na zažloutlé roboty v nich a říkal si: Už nikoho nestrhnou za sebou, už nikoho nebudou fascinovat svými prolhanými kecy. Bude brzy konec těch lupičů. Už nikdo s nimi nebude tančit ani jásat. Zůstane jim jediné: ocel tanků, otevřené kruté a nahé násilí. Budou opuštěni. Vtomto českém národě s nimi už nikdo nikdy nepůjde.
Byl to velký omyl naivního mladíka. Dodnes je volí patnáct procent voličů. Jsou nalezlí ve Sněmovně, v médiích, všude. I z něčeho tak průkazného, jako je vojenské přepadení malé země, dokážou udělal něco opačného: pomoc bratrů. Ale vlastně nelhali: bratrům pomohli. Soudruhům. Ti by bez okupace u moci v ČSR nezůstali už dlouho. S ruskými vojsky byli u moci dalších dvacet let, než shnila i ruská komunistická říše.
Tanky se nezdržely. Převalily se malým městečkem a nastalo beznadějné ticho. Druhý den jsem odjel do Prahy za tanky. Co tam dělají?
A co jsme měli dělat my? Běhali jsme po Praze. Všichni psali nápisy, kdo uměl fotografovat, fotografoval, aby svět viděl všechno. Bylo to patetické, ale i směšné - nápisy a fotografie proti tankům. Okupace to byla divná - střílet na nápisy nějak nebylo možné ani Rusům. A platilo, co jsem si myslel - už nikdo nikdy s nimi nic mít nebude. Ta část národa, později jsme uviděli, že nebyla úplně malá, která jim chtěla sloužit, zatím mlčela a vyvolávala klamný dojem, že neexistuje. Všichni ostatní, celá země, jako by do Moskvy řekli: Merde!
Ale to merde neřekli vůdcové. Pro ně byla okupace ještě paradoxnější: obsadili a zatkli je jejich lidi. Nejslavnější politický výrok okupace byl Dubčekův: To udělali oni mně! Tím chtěl Dubček vyjádřit, jak blízko k nim měl. A my jsme mysleli, chvíli, že blízko má tato charizmatická postava k nám. Ještě nikdy v dějinách nebyli zrádci na cestě zrady provázeni celonárodním: Buďte s námi, jsme s vámi.
Odpor Čechů byl jednotný. Skládal se z vtipu, kreseb, hesel na zdech, vyzývavé drzosti hezkých holek, krve zastřelených a ze slovní jednoty všech. Proti tankům je to nic, ale pro české kolaboranty to bylo důležité: dostali strach kolaborovat. Dělnickorolnická vláda Indry, Jakeše a dalších sráčů nevznikla. Politická podpora invaze se zhroutila. V Praze zavládlo napjaté bezvládí.
Ty Jakeše, Indry a Biľaky měl dát Brežněv zastřelit. Připravili mu svou zbabělostí trpké hodiny. Domácí zrádci měli zatknout Dubčeky, Smrkovské a spol., dát je ke zdi a jménem dělnicko-rolnické Indrovy vlády zastřelit. Střílejících estébáků měli dost. Ale uhnuli, ani statisíce vojáků, ani tanky jim nedaly odvahu.
Nerad tomu říkám invaze. To slovo mi připomíná invazi Spojenců v Normandii, obrovskou vojenskou operaci svobody proti nacismu. Na ruský přepad Československa se invaze nějak nehodí. Říkejme raději okupace. Agrese. Přepadení.
Invazi nechme Spojencům, v tom slově je hrdost i čest, a z toho Rusové neměli nic. V naší rodině, která na konci války žila v Horažďovicích na náměstí, se vypráví tato legenda. Bydleli u nás američtí důstojníci. Na otcovu otázku, za co šli bojovat proti Němcům, ukázal jeden důstojník výstřižek z předválečných novin.
Byl to výrok Himmlera: V kruté zimě jsou kořínky ocúnů hlouběji v zemi. Na tuto skutečnost mě upozornil vůdce. Je to úkol pro německou, rasově čistou vědu po vítězné válce. Američan řekl: Jsem fyzik. Nechci, aby rasově čistá věda vítězila.
Ruští vojáci, kteří nás okupovali, připomínali stroje: bezvýrazné tváře, prázdné oči, monotónní hlas, opakující stále stejnou větu: bratrská pomoc. Ty mašiny ani nevěděly, kde jsou, v které zemi. Vojáci páchli nepranou uniformou, nemytým tělem, tupě kývali hlavou: My vaši druzja. Proč nás nemilujete vy? Groteskní paradoxy nevnímali. Na poli hrabali brambory, ani najíst jim Brežněv nedokázal dát. Odpor proti nim byl odpor proti asijskému barbarství. Co to k nám dovážejí? Komunismus? Co to je za zvíře, okupant, který chce být milován?
Odpor dlouho nevydržel. Za týden přijel Dubček z Moskvy, lhal, plakal, dojímal sebe a dojal celý národ.
V Dubčekově dojetí se měla rozpustit zrada, kterou jeho uskupení v Moskvě podepsalo. A bylo stále zřetelnější, že hlavní heslo srpna 1968 nebylo Rusové, táhněte domů, nýbrž: Češi a Slováci, zachovejte klid, prokazujte státnickou moudrost, vraťte se do zaměstnání. Ale ruská okupace byla přece důvod k tomu, aby se klid naopak nezachoval! V únoru 1948 komunisti lhali, že máme zachovat klid a moudrost, protože oni vytvoří ráj na zemi. V roce 1968 lhali, že nás toho ráje zbaví. Je na čase říct, že dnes může být komunistou jen lidská spodina. Jak to kdysi řekl spisovatel Karel Pecka: Komunismus je sen hrbatých duší. To si málo opakujeme. Po návratu Dubčeka z Moskvy přišel ponižující pohled: hezké holky na židličkách vystrkovaly zadky do ulic - škrabaly nápisy z výloh. Samy od sebe, že Dubček poprosil národ: Buďte moudří a státničtí. Myslel tím: Buďte ponížení. První ruská podmínka: Nápisy zmizí! A zmizely rychleji, než vznikly. Okupanti se museli divit: Co je to za národ? Celou zem popíší a druhý týden nápisy zase vyškrábou. To muselo Rusy povzbudit: Těmhle se bude dobře vládnout.
Pryč a už se nevracet Po týdnu a Dubčekově pláči jsem si řekl, uteč pryč a nikdy se nevracej. Mají šest milionů vojáků, budou tady sto let. Za těch sto let změní Čechy. Spojí je s Ruskem k nepoznání. Čtenář K. H. Borovského, obdivovatel ruské literatury 19. století, si iluze nedělal. Kdo by chtěl být Rusem? Pláč Dubčeka měl být písničkou na rozloučenou.
Utekl jsem, odcestoval, odjel vlakem do Itálie. Žil jsem tam měsíc, možná dva, spolu se spolužáky z FAMU, a nedělal nic jiného, než řešil tu nejslavnější českou otázku: emigrovat teď? Z Prahy chodily zprávy, které byly v intencích Dubčekova pláče: krok za krokem, kousek po kousku, zpátky k upevnění pozdního imperialismu Rusů.
Na podzim jsem se vrátil a začal zase chodit na FAMU. Prožil jsem deset, možná i víc let beznaděje, deprese, jasného vědomí, že toto tu bude do konce mého života. Kdo nemá odvahu a sílu emigrovat, opustit rodiče, češtinu, FAMU, ten tvrdě zaplatí -bude žít nicotný život v nicotě. Uvězněný Dubček říkal Brežněvovi: Nic jste nepochopili. Brežněv se šklebil: Já nemusím nic pochopit, Sašo. Ty musíš pochopit. Já mám armádu větší než zeměkoule. V týdnu od přepadení republiky do Dubčekova návratu mu nebylamnoho platná. Češi prožili závrať a opojení: jednotní, elegantní, vtipní proti bezmocné armádě. Ale už v tom týdnu nápisů, humoru a vzdoru se vkrádala pochyba: Co bude příští týden? Co bude dál?
Dál byl už jen čas Brežněvovy armády a českých zmetků. Jednotný lid se rozdělil na sluhy Rusů a na jejich kořist: vyhozené, potrestané, zavřené, umlčené a hrst vzpurných. Dalších dvacet let byli komunisti na lovu, lovili nás, až zanikli sami. Ale to není předmět této vzpomínky.
Vzpoura roku 1968 dala komunistickému režimu novou tvář: konec fanatismu, vyjasnilo se. Už neplatilo nic o uhlířské víře nelítostného komunisty, o Marxovi a Leninovi, o pravdě rudé myšlenky, už platilo jediné: moc, peníze, kariéra, lež a pokrytectví. Režim už nežádal, aby ho lidé milovali a projevovali mu vděk, žádal jen, aby drželi hubu. Za odměnu nabízel výhody a výsady. Pražské jaro někteří vykládají jako správný pokus o zlepšení komunistické vlády, který lidi zkazili, jiní jako rvačku rudých oligarchů, ti třetí jako hnití komunismu zevnitř. Osudy Gorbačova, malého následovníka velkého Dubčeka, naznačují, že pravdu mají ti třetí, ti s tím hnitím. Ale je mnoho lidí, kterých se komunismus nikdy netknul. Nevěřili mu, žili a trpěli tiše na okraji. Byli jen potravou pro tu rudou tlamu, která ničila životy.
Jaro a okupace, to byl omamující čas. Lidé milují bezohledné řádění velké historie. Všimněte si, co je dnes lidí, kteří by se rádi zase do něčeho pustili. Zapálit, převrátit, obsadit Hrad, nařídit štěstí, vyloučit, pozavírat či zastřelit a být tomu v čele. Málokdo chce žít nudu beze zvratů a krutostí, bez vin, zločinů a trestů.
I já vzpomínám s větším zájmem na slavný rok 1968, který zničil všechny iluze a naděje mé generace, než na léta, kdy se nestalo nic. A to je sláva roku 1968 v jeho ubohosti.
***
* Glóbus Názorový seriál TÉMA: Srpen 1968
Pokračujeme v seriálu, ve kterém autoři přinášejí vzpomínky na srpnový vpád sovětských vojsk, ale také se zamýšlejí nad tím, co pro ně a jejich život tehdejší události znamenaly.
Foto popis| AŤ ŽIJE IVAN, ALE DOMA! Tisíce civilistů se snažily debatovat s ruskými vojáky a vysvětlit jim, že u nás žádná kontrarevoluce není. Marně...
Foto autor| FOTO: JIŘÍ VŠETEČKA
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES