ČSSD slíbí 30 Kč za návštěvu lékaře
Největší předvolební bitva se strhne o třicet korun. Už včera Sněmovna nakročila k tomu, že z tohoto poplatku vyčlení dva miliony poplatníků.
ČSSD má jeho zrušení jako jedno z hlavních volebních hesel. Pozorovatel by si řekl, u nás všechno stojí a padá s třiceti korunami. Měl by pravdu.
Třicetikorunový poplatek u lékaře je racionální ekonomické opatření, které přináší rozumné úspory za malou cenu, snižuje plýtvání a zbytečné platby a výrazně zvyšuje prvek solidarity. Snižuje výdaje na banality a zvyšuje možnost financovat velice drahé operace, jichž ve zdravotnictví přibývá a na které se obtížně nacházejí peníze. Pojistná matematika poplatku je přehledná, jasná a nemůže o ní být žádný spor.
Je to však nejspornější opatření vlády v poslední době. Jeho racionality a užitečnosti si nikdo z kritiků nevšímá. Třicetikoruna má obrovský populistický potenciál. Lze hřímat o stařenkách, dětech či bezmocných kojencích, kteří kvůli třiceti korunám, které nemají po ruce, umírají. Přeborníkem v tomto řečnění je dr. Rath a jeho fronta. Poplatek nabízí efektní výkřiky, metafory a prorocká varování. Stranou zůstává výhodnost poplatku.
Když ho chtějí dr. Rath a ing. Paroubek zrušit, měli by také voličům říci, že zruší pětitisícový limit na doplatky za léky. Že lidé trpící těžkými a drahými chorobami budou zase doplácet desetitisíce. Že lidé, kteří potřebují drahé operace, budou zase čekat, až na ně pojišťovna bude mít. Co je skutečná solidarita: dát statisícům zdarma acylpyrin, který si mohou koupit, nebo stovkám lidí operaci za milion, kterou by nezaplatil skoro nikdo? O nic jiného se v poplatkové bitvě nejedná.
Spornost poplatků je v tom, že se dají v líbivé předvolební válce skvěle využít. Každá košile chápe, že je výhodné nezaplatit třicet korun, zatímco málokterému kabátu dochází, že jeho operace stojí pět milionů. Krásně se říká: ušetřili jsme vám zlodějských třicet korun. To každý chápe. Obtížněji se chápe věta: díky poplatkům vám přišijeme novou nohu za půl milionu.
Vlastně je toto zásadní problém demokratické politiky: co lze voličům namluvit, a co je naopak racionální, výhodné, prospěšné. Demokratický politik bojuje o moc tak, že strhává na svou stranu voliče. Je na voliči, co si vybere: líbivý primitivismus, nebo racionální a prospěšné řešení, namáhavě pochopitelné? Politici se rozhodují, o co se opřou? Lákat, lhát, klamat? Být za to oblíbený? Nebo říkat pravdu a nebýt zvolen?
Každou volební kampaň si tuto otázku kladu.
Kampaně na ni odpovídají, bohužel, vždy stejně: populistické slibování nesmyslů je lepší. Nejen v ČSSD, nejen u nás, nejen v Evropě. Dejte hlasovat o jaderné elektrárně. Skoro nikdo vůbec neví, o co jde. Konflikt mezi kompetencí a svobodou rozhodovat je čím dál větší. Třicet korun u doktora to ukazuje v malém, osudy energetiky na celé planetě ve velkém.
Politikům se vyplácí lidi strašit a lhát jim.
Vždyť volič je stejně nekompetentní jako politik. Volební kampaně jsou vždy iracionální, mají charakter lidových mší, ale rozhodují o osudech lidí včetně těch, kterým je vášnivý a nesmyslný spor o třicetikorunu směšný. Když se doktorovi s inženýrem podaří poplatek zrušit, měli by poctivě přiznat: Abychom zachovali užitek, který poplatek přinášel, zdražíme vám všem pojistné. Krásně to řekla jedna poslankyně ČSSD, kterou nebudu jmenovat, abych ji zbytečně nepopularizoval: „Svoboda pohybu je lidské právo. Ale umíte si představit, co se stane, když se miliarda lidí dá do pohybu?“ Na tuto pitomost je jediná odpověď: Nejlepší je to ve vězení. Tam je svoboda pohybu rozumně malá. Brzy se dočkáme pěkného hesla: Kdo navštíví lékaře, dostane třicet korun! To u voleb zabere.
***
Co je skutečná solidarita: dát statisícům zdarma acylpyrin, který si mohou koupit, nebo stovkám lidí operaci za milion, kterou by nezaplatil skoro nikdo? O nic jiného se tu nejedná.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES