Pomník? Jeden? Pokání? Stovek pomníků je třeba
Byl kdysi takový vtip, jak cigán s guslemi měl problémy s komunisty, když chtěl vstoupit do KSČ, protože za války hrál pod Tatrami gardistům. Pointou bylo, že nemohl komunistům nic nalhat, protože to byli ti gardisti, kterým hrál.
S pomníkem Horákové je to podobné. Komunisti se chtějí finančně podílet. To je správné pokání, ale kdo na to má mít žaludek! Navíc je to okaté, koupí si tím kus přízně u naivních. Kdyby to komunisti mysleli jako pokání, museli by se sami zbláznit.
Jako by čerti stavěli sochy andělům. Jedna socha by jim k pokání nestačila. Les soch by to chtělo. Kdyby to bylo, co zavražděný, to socha, nehnuli bychom se v republice vůbec. Ale nebojte se, obětem se sochy stavějí málokdy. Vrahům častěji. Prezident Zápotocký chtěl prokopat slavnostní cestu Prahou od Vítkova až k Hradu – alej hrdinů komunismu tomu říkal. Co socha, to komunistický vůdce, uč se rozumět: vrah. Jako většina snů se nesplnil ani ten Zápotockého. Škoda, měli bychom je všechny na očích. Vedlo by to k zajímavým úvahám. Někdy myslím na ty ostatní zavražděné s Horákovou a jindy. Nejsou dnes známí. Jejich jména se zapomněla, vraždy už také. Horáková je zastupuje.
Češi se sochám rádi smějí.
Často si s nimi užili nedůstojností a trapností. I Stalinovi vlezle postavili největší sochu na světě. Ale v době, kdy už byl i v Rusku vrahem. Jestli sochu Horákové zaplatí komunisti, bude to jen další díl české hořké frašky.