Volební téma: Rušte zbytečné úřady
Čekají nás volby, čili velký festival nabídek a slibů. Pobavit mohou i pomluvy protikandidátů, poletování bláta, někdy pravdivé, jindy ne. Co je pravda, co není, nikdo nerozezná, voliči se opřou o své emoce, dojmy, náhlé soudy.
Rozhodující roli hrají sliby. Co příští zvolení potentáti komu dají. U nás nehrají roli koncepce (stejně se v poměrech vachrlatých většinomenšin neuskuteční), nýbrž kdo co slíbí a kdo koho dobře pomluví. Voliči žijí v pasti: jedna strana slibuje, že stát víc rozdá, druhá slibuje snížení daní. Volič by si přál oboje: od vlády hodně dostat a platit jí malé daně. Strana nalevo slibuje, co všechno bude zdarma, ale neříká, kolik na to kde vybere peněz. Strana napravo slibuje, jak klesne výběr peněz, aniž by dostatečně říkala, co už proto zadarmo nebude. Vládnutí je krátká peřina, čouhají ti nohy, nebo hlava, podle toho, jak táhneš.
Maličký časopis Laissez Faire (toto liberální heslo můžeš přeložit například: nech lidi bejt) už léta sbírá politickým stranám pěkné téma do voleb: vypočítává nejrůznější úřady a ústavy placené ze státního rozpočtu, jejichž účel je nesmyslný či zbytečný. Seznam je to za léta už tučný, obsah prostředků, které ty podniky požírají, jde do stovek milionů, ne-li miliard. Všichni politici by mohli voličům nabídnout srozumitelné úspory, konkrétní zásahy, kterými lze snadno ucpat díry ve státním rozpočtu. Namátkou jeden příklad (ale našly by se stovky dalších): Výzkumný ústav práce a sociálních věcí polyká ročně 50 milionů korun, za které nevytváří nic užitečného. Pro politiky všech směrů by to bylo snadné: na jedné straně velké úspory, které by voliče zaujaly, na straně druhé zbytečnost organizace. Nikdo ale ty podniky neruší, ačkoliv jejich neúčelnost je očividná. Hájí je jen zaměstnanci těch podniků, případně lidé okolo, kteří se ke státním penězům takto dostanou. Ti zaměstnanci jsou také voliči, mají vliv a dokážou zrušení své zbytečné instituce, rozuměj dobrého pelechu, interpretovat jako kulturní, vědeckou či civilizační tragédii. Takové vysvětlení se líbí voličům, kteří se díky němu mohou na politiky ještě víc naštvat. Proto do celé džungle všelijakých příspěvkových a veřejných institucí nikdo sahat nebude. Existence Ústavu pro výzkum činnosti výzkumných ústavů nikoho nenaštve. Každý volič ale chápe, že zrušení takové instituce je ve skutečnosti arogance moci, krok ke kulturnímu úpadku, protože třeba bez výzkumného vědeckého díla „Podpora vyvážené účasti žen a mužů v rozhodovacích procesech“ (které, jak správně tušíte, napsali muži) se společnost neobejde.
Každá volební kampaň, tu nynější nevyjímaje, je nakonec soubojem korupčních slibů voličům a pomluv konkurentů. Co mají chudáci voliči dělat, jak se mají orientovat? V problematice zdravotních zařízení se vyzná málokdo, podle sebe rozhodovat nemohou. Jde o to, kdo jim tu problematiku předvede jako zlodějnu vlády (nynější) a kdo je přesvědčí, že jde o racionální a prospěšnou změnu. Na tak tenkém ledě se volební kampaň pohybuje, ohraničena tak smutnými veličinami: korupcí voličů, většinou stejně nesplnitelnou, a pomluvami protivníků. Všechny aféry, co jsme jich před volbami v kampaních už zažili, jsou bombastické, nabubřelé, tragické, a jak se ukáže později, asi bezvýznamné - nikdo je po volbách dál neřeší, jsou zapomenuty, lháři a pachatelé nejsou trestáni a pravdomluvci chváleni.
Ani má nabídka slibovat ve volební kampani rušení celého velkého hejna zbytečných organizací se neujme. Může mít po volbách jediný výsledek: založení státní organizace na výzkum rušení zbytečných organizací. To se dá slíbit už teď.
***
Všichni politici by mohli voličům nabídnout srozumitelné úspory. Takový Výzkumný ústav práce a sociálních věcí polyká ročně 50 milionů korun, za které nevytváří nic užitečného.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES