Zvonem zrady houpáme dnes sami
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon/ Čí ruce ho rozhoupaly/Francie sladká hrdý Albion/a my jsme je milovali.
Toto haiku Františka Halase ze sbírky Torzo naděje zná asi každý školák. Básník jím vyjadřoval bolest z mnichovské zrady. Pro komunisty bylo čtyřicet let karabáčem na kapitalisty. Pak upadlo v zapomnění, dnes slouží odpůrcům radaru opět jako nepochopitelný karabáč, ačkoliv právě mnichovská zrada ukazuje opak - radar tu stát má, aby zas nemusel zpívat zrady zvon.
Přišla zpráva, že režisér Forman s dramatikem Havlem chystají o Mnichovu film. Je to zpráva vynikající, mohla by signalizovat, že české umění se konečně odklání od marginálních témat, od drobení nicotností k tématům velkým a zásadním. Ostatně Forman s Havlem to tak dělali vždycky.
Proč české umění, literatura, poezie, film a divadlo upadly po pádu berlínského zdiva do malicherností, žoviálních vtípků, do znicotňování života, je záhadou. Možná, že nový film o Mnichovu vytlačí z hlav Vávrův mnichovanský plakát Dny zrady, natočený v sedmdesátých letech.
Vávra by vám možná řekl, že tehdy ve Dnech zrady cítil silnou analogii - s moskevskými protokoly Dubčeka a spol. A že touto oklikou přes Mnichov se chtěl právě k moskevské zradě vyjádřit. Mohl to tak cítit. Komunisti to tak necítili, Moskva jim na rozdíl od Mnichova jako zrada nepřipadala, analogie je nenapadla, ve filmu viděli další klacek na buržoazii - domácí i cizí.
O moskevské zradě žádný Halas, pokud vím, tak znělé verše nenapsal.
Nikdo o ní také nechystá film. Obě zrady, mnichovská i moskevská, mají dost společného. Znamenaly konec samostatnosti naší republiky nikoliv porážkou ve válce, nýbrž podpisem smlouvy, kterou pak agresor stejně nedodržoval.
Podpis na papíře je pro naši republiku významný. Podpisem smlouvy vznikla, podpisem smlouvy už dvakrát zanikla. V Mnichově bez nás, v Moskvě s námi. Co republice v Mnichově udělala tragicky špatná a zbabělá politika Francie a Anglie, to v Moskvě jsme udělali sami.
Přesněji: naši komunisti to udělali. Sehráli v Moskvě roli zrádců Daladiera a Chamberlaina, jimž třicet let tolik nadávali. Pak z komunistických důvodů hodili republiku Rusům - na věčné časy a nikdy jinak. Možná bychom se měli moskevskou zradou důkladněji zabývat.
Novodobý Halas by mohl na adresu čtveřice Dubček, Smrkovský, Černík a Svoboda také veršovat: a tolik jsme je milovali...
Mnichov na tom byl lépe než Moskva. Za Hitlerem do Mnichova nejeli čtyři čeští fašisti, nýbrž dva zbabělí demokrati z Paříže a Londýna. O podlosti našeho komunistického hnutí včetně toho s lidskou tváří se nikomu veršovat nechce. To chápu. Ale zabývat se moskevskou zradou je asi důležitější než sledovat televizní příběhy o tom, že babička přijela pozdě a těhotnou Jitku omylem zaklapli v koupelně, čemuž se všichni srdečně zasmáli.
Komunisti moskevský protokol za podlou zradu státu nepovažují dodnes. Za zradu jej nepovažují ani české soudy. V minulosti všechny pokusy o souzení moskevských vlastizrádců naopak zesměšňovaly. Zrádcům umožnily nejapně se vykroutit. Osudy Čechů za nejen posledních sto let jsou neobyčejně spletité a hrdosti na ně ubývá. Dnes už i hrdost na vznik samostatného státu a rozpad dunajské monarchie je slabá a zrelativizovaná. Nejnovější stát, který máme teď, je založen na jediné duchovní hodnotě: pohybu indexu PX, o němž mnozí věří, že neexistuje. Přitom se nám lepí Mnichovy a Moskvy na paty tak, že málem už přestáváme chodit.
Formanovi s Havlem hurá.
Foto popis|