Lži, ať se zalíbíš
Asi bychom už potřebovali nějakou vyšší Radu, která by dohlédla na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta dohlíží na rozhlas a televizi a ohrožuje tím vývoj dětí a mladistvých. Televizní rada roztrhla pytel s cenzurními zásahy a tresty. Chová se, jako by tu Paroubek s Filipem už vládli a nasadili tuhé poměry, co už tu kdysi byly. Cenzurní návrhy rady ohrožují mládež i mladistvé stejně jako za komunistů, kdy cenzura cvičila mládež ve lhaní, pokrytectví, ve falšování a v akceptování všeobecného kulturního sprosťáctví vlivem propagandistických pauměleckých děl.
Rada chce zatajit mládeži, že se u nás kradou auta. Chce po uměleckém díle, aby lhalo, že se nekradou, případně aby krádeže ihned pranýřovalo. Chce, aby mládež nevěděla, že i rozvedení lidé mohou spolu mít sex. Rada také chce, aby mládež nevěděla, že lidé někdy močí i do bazénů a že si i děcko někdy lízne vína, které mu nabídnou podivní dospělí.
Toto vše (a další hříchy a nestoudnosti lidí) zatajit před mládeží je vážný útok na dětskou psychiku. Televizní rada se domnívá, že dítě má žít jako idiot v inertním skleníku, nedotčeno životem, jehož problematičnost by děcko povalila. Podle televizní rady je úkolem televize a uměleckých děl, která se v televizi (zřídka) objevují, především lhát o životě.
To může mít pro děti a mládež katastrofální následky. Nejen že ve skleníku, chráněni radou, děti asi zblbnou a vyvinou se v naivní pitomce, ale díky radě si osvojí základní ideu: lži a falšuj život, ať se zalíbíš nahoře. To, rada mi promine, je větší hřích na dětské duši než milion sprostých slov.
Kdyby skutečně existoval nějaký lidský výpěstek vzniklý podle snů cenzorů, byl by to slabomyslný idiot, jakýsi Mauglí, který se narodil třeba televizní radě, prosťáček s naprosto mylnými představami o lidské společnosti, o člověku jako masožravém druhu s jeho velikostí i nízkostí.
Život se schovat nedá. Natož před dítětem, to bývá pozornější než všechny rady. Když mu někdo podstrkuje sterilní obraz, dítě to pozná hned. Kopulační pohyby těl zakrytých peřinou se zvukovým doprovodem vzdychání – což chce rada zarazit – dítěti neublíží. Už dávno ví, že to pod peřinou nesouloží čáp s vránou. Tajit před mládeží existenci kopulace je podivné – z dětí dělá blby a z dospělých také. Soulož je jedním z nejpřirozenějších projevů života, nic ohavného a hodného cenzury. Že se říká kurva, svině, vole, vědí děti také dobře i bez televizní rady. Cenzura uměleckých děl a okudlávání života je směšné. Vážně to mohou brát jen cenzoři, kteří chtějí zatajovat, co každý stejně ví.
Jejich počínání má ještě truchlivější podobu, než by se zdálo. Nenapadají pořady oslizlé, hnusné duchem i tělem, nenapadají sprosťáctví života, hnus třeba genocid, nenapadají chlípnost ducha, kterou každou chvíli v televizních stanicích vidíme. Tuto mediální sněť nechávají na pokoji. Napadají ctižádostivě ty části televizních programů, které mají (zaplať bůh) vyšší ambice. Člověka musí napadnout: jdou po tom, co je převyšuje. Co vystrkuje trošku rohy, co smrdí čertem.
To není nic nového. Cenzura se většinou chápe jen jako druh politického násilí. Ale je to i násilí hlubší: zkrouhni vše jiné, vyšší, divné, nejasné, obleč život do zdvořilosti, servility, nekonfliktnosti, ufikni mu pohlaví i mozek, dopředu dej květ a smích šťastného lidstva, nad nímž tančí bratři andělé.
A to je na cenzuře nejnebezpečnější. Že komunisti zakazovali psát o sobě jako o hlupcích, je pochopitelné. Zákeřný je cenzurní rozkaz zdánlivě apolitický: usmívej se, buď šťastný. Nemluv sprostě, nesoulož, když se to nemá. Vyčisti si boty, zdrav první, nevysmívej se. A tímto směrem se pustila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Měla by se na ni uvalit cenzura. Učí mládež lhát.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES