Šavlu v dloň, bolševika hoň
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Pěkné haiku dovezl z Polska v osmdesátých letech Josef Zieleniec: „Šavlu v dloň, lanciu skloň, bolševika hoň, hoň, hoň.“ Na to bychom se my Češi nezmohli. My jsme vymysleli jen ubohé haiku „Nejsme jako oni“, přičemž jsme jako oni, protože oni, to jsme vlastně my.
Jazykem toho haiku není myslím polština, nýbrž jakási všeslovanská patlanice, unijazyk komunistického hnutí. Česky to znamená: Šavli do dlaně, kopí skloň, bolševika hoň!
Je to lapidárně vyjádřená zkušenost se Sovětským svazem, kterou měli všichni okolo sovětských hranic, včetně nás, kteří to ale nevíme.
Místo šavle a kopí máme akci Kulak. Ta pátrá, kteří komunisti posílali sedláky násilně do pohraničí. Policie také pátrá po komunistech, kteří posílali občany sloužit do trestních praporů PTP. Jedna policistka se dokonce věnuje pátrání po komunistech, kteří vyhazovali studenty z vysokých škol. Většina těch komunistů je už mrtvá přirozenou cestou. Mrtvé jsou většinou i jejich oběti. Jen ta pátrání běží. Hledají se spisy, lejstra v archivech a vzpomínky pamětníků. Skoro nic se nenajde. Co se najde, soudci zpochybní. Když přičteme zesnulé trýznitele a zesnulé oběti, výsledek bude báječný. Pokud se skutečně vynoří nějaký pachatel, bude souzen léta. Když nezesne, soud ho omilostní či mu dá ucouranou podmínku či půlsazbičku. Nemáme žádné české lidové haiku „Kopni komunistu do zadku!“. Stát máme také právní. Smyslem toho práva je, aby se komunistům nikdy nic nestalo. Žádné hoň, hoň, žádná šavla v dloni. Tak se vyšetřuje nevyšetřitelné. Orgánové se pídí po konci toho násilnického řetězce. Rádi by polapili pěšáky rudého teroru, lokální parchantíky, udavače, kádrováky a jinou drobotinu, ačkoliv začátek a vrchol toho mají dodnes ve Sněmovně.
Kdo všechno to trýznění lidí vymýšlel, řídil a zdůvodňoval? Komunistická strana, naše i ta vyšší, ruská. Bachaři, fízlové, kádrováci a domovníci byli drobní, ochotní či neochotní vykonavatelé. Dělali to rádi, ze strachu, pod tlakem nebo z nadšení a za peníze. Tak to u lidí chodí. Když je násilníci lisují, teče z nich všechno. Opatrnost, strach, odvaha, hrdost, úzkost. Soudit lisované je možno: soudit násilníky je nutné.
Kdo je nesoudí, říká těm příštím: lisujte zas, smí se to.
Vedení komunistické strany se skládalo ze zločinců. KSČ byla vedoucí silou násilí, sama to hlásala. Tito zločinci měli (a dnes alespoň jejich duchové, jsou-li) stát před soudem. Nikoliv za zločiny drobné, nýbrž především za ten hlavní: násilím a ve spojení s cizí (ruskou) mocností se chopili v roce 1948 moci v Československu a násilím tu moc drželi. Když byla jejich moc ohrožena, pozvali k jejímu udržení ruská vojska. Spiknutí proti svobodě a demokracii, zatýkání a vraždění politických odpůrců, první zločin, začalo hned v únoru 1948 a trvalo čtyřicet let, zločin druhý, spiknutí proti samostatnosti státu, ruská okupace, trval dvacet let.
Komunisti jsou přesto zastoupeni v politickém životě. Heslo Nejsme jako oni pochopili po svém: nejsou jako my. Rozplozují se všude, lezou do jiných politických stran, škodí ze své podstaty a sebevědomě nás poučují už i o demokracii. Do veřejného života nepatří stejně jako hitlerčíci, rasisti, Antižidové či hubitelé Cikánů nebo prodavači syfla. Komunisti patří do ilegality a na univerzitní katedry. V ilegalitě mohou šířit letáky, mít tajné buňky, kde se mohou navzájem vylučovat. Na katedrách univerzit mohou plodit spisy, vést disputace a jiná mudrování, jimiž se blbnou studenti.
Tak zkuste po našem vyšetřit, kdo k otravě dětských duší vsadil do učebnic lidožrouta Stalina. Ten nebyl jako my.
Foto popis|