Volte si prezidenta, jak chcete
Vláda připravila návrh přímé volby prezidenta v obecné rovině, aby zjistila, zda je v zastupitelském sboru o takovou změnu ústavy zájem.
S nejvyšší pravděpodobností zjistí, že nikoliv. Volba hlavy státu je trvalý motiv, táhnoucí se politikou léta. Parlamentní strany se rozhodují vždy přísně podle momentální situace: co je dobré pro nás, co je zlé pro konkurenci. Teď je z tohoto hlediska dobrá chvíle, žádný reálný kandidát na příští volbu prezidenta, natož na tu přespříští, není znám.
Partaje by mohly mít na problém volnější rozhled. Ale nemají, platí druhý (parlamentní) mechanismus: když to řekla vláda, jsme proti. Je to tak vždy, někdo chce změnu, tak je ten druhý proti. Obě pozice se proměňují, podle okolností.
I kdyby shoda k volbě prezidenta existovala, nastal by další, mnohem neschůdnější krok: co s pravomocemi, dělbou kompetencí, jaký typ volby, jedno- či dvoukolový atd.
Představa, že v okruhu těchto problémů najde parlament shodu, není příliš reálná. Oblíbené téma, jak volit prezidenta, vydrží ještě dlouho.
Kromě obliby v politických kruzích to téma další cenu nemá: řešit je není celkem potřeba, kvalitu demokracie žádná změna ani nezlepší, ani nezhorší. Hlava státu skutečně může být volena parlamentem či všemi lidmi, s demokracií se nestane nic a žádný problém se tím nevyřeší. Proč je to téma tak oblíbené? Protože heslo „přímá volba“ nebo „lid má právo“ má značný populistický potenciál. Veřejnost si často myslí, že přímá demokracie je kvalitnější než zastupitelská. Stavět proti sobě volbu přímou a nepřímou je dokonalé populistické rejdiště.
Problém, kterým trpí česká demokracie celá léta, vládní ani zastupitelské kruhy neřeší. Volební systém soustavně produkuje nestabilní koaliční slepence, které vládnou s přesilou jednoho či dvou často pochybných hlasů. To vede k ideovému vyprazdňování politiky a k její redukci na bitky o hlas či dva. Snižuje se hladina vkusu i slušnosti politiky. Cílem je zasolit konkurenci a urvat jí ten jeden hlas, nikoliv prosadit vlastní politické představy – což koneckonců většinou stejně díky slepeným koalicím není možné.
Vlády většinou jen trvají, klopýtají, čekají na svůj pád, zatímco opozice nevítězí silou svých plánů, nýbrž klopýtáním vládních koalic.
Česká vládní politika je koráb, jehož odrané plachty čekají každá jiný vítr. Ovládají je party lodníků navzájem si přeřezávajících lana.
Často žasneme nad raketovým startem celkem neschopných a ničím nevyniknuvších osob – letí politikou nahoru a všichni se divíme, který vítr je žene. Je to vítr koalic – každý je skryt za každým neboli každý před sebou strká jiného, politická odpovědnost je rozložena tak široce, že vypadá jako politická nezodpovědnost. Díky nesmyslným koalicím dělá každý, co chce, nikdo za nic neručí a neodpovídá. Jiný politický mandát než chabé volby už dvanáct let dát neumějí. A chabé mandáty u nás nezvyšují schopnost kooperace, nýbrž schopnost banditismu. Je to chyba voličů, nebo volebního systému?
S prezidenty problém není. Jsou zvoleni, vládnou, vše běží, jak má. Je to to jediné, co v zemi běží, jak má. Asi proto je třeba to předělat.
Foto popis| PŘÍŠTĚ UŽ SAMI. Občané by si hlavu státu rádi volili sami. Dostanou tu možnost?
Foto autor| FOTO:MAFA – MICHAL RŮŽIČKA
O autorovi| Karel Steigerwald komentátor MF DNES