Čas hrubých číšníků z RaJe se vrací
Před dvaceti lety vyšla v Haló sobotě, příloze Rudého práva, která se v té době už měla spíš jmenoval Haló končíme, gratulace k narozeninám jistého Vaňka, ale s fotografií Václava Havla. Vaněk byla důležitá postava Havlových komedií. Vtip to byl zdařilý, v Rudém právu nic netušili, inzerát uveřejnili, půlka gramotného národa se chechtala.
Ta půlka však nebyla příliš velká. Nejspíš tak jedno procento gramotné části národa. Píšu přesto „půlka“, po vzoru Rudého práva, které tehdy napsalo, že v Polsku došlo k situaci, kdy menšina tvoří v parlamentě většinu. (Rozuměj - nekomunistická opozice vyhrála právě volby.) Takové paradoxní výroky konec komunismu poznačily. Byl to konec komický, plný groteskních událostí a směšných činů. Připomeňme pitomý projev Miloše Jakeše, který nechtěně demaskoval směšnou hloupost nejen řečníka, ale celého dohasínajícího režimu. Komunismus končil jako v pohádce: z kruťasů byli šašci, co nedávno budilo hrůzu, budilo náhle posměch.
Ale to říkáme dnes. Tehdy ještě pár dní před koncem budil režim strach. Čtyřicet let drezury a iluzí, kombinace biče a cukru, to bylo na nás lidech znát. Komunismus přinesl do pokladnice lidských objevů novinku: mistrovskou kombinaci slibů dobra, spravedlnosti a šťastného ráje s pragmatickou krutostí a bezohledností. Do posledního dechu drželi komunisti ve vězení lidi. Do posledního dechu byli nejen směšní, ale i krutí. Řekněme krutosměšní. Pád komunismu byl nevídaný: padlo to samo od sebe, vlastní shnilostí.
Říkáme padlo, ale nic nepadlo. Zhroutila se chatrč, iluze, ideje a lži trvají dál. Kdyby dnes byl po ruce nějaký Masaryk, řekl by - padesát let, než se infekce komunismu republika zbaví. Nu, dvacet let máme, dejme tomu, odkrouceno, třicet je před námi. Pokud postupujeme směrem vpřed, což není zcela jisté.
Kdo to byl ten spisovatel Václav Havel na fotografii v Rudém právu? Jiří Paroubek například o jeho existenci tehdy nevěděl. V krajině Restaurací a jídelen Praha, v tom doslovném socialistickém RáJi, o něm nebylo nic známo. A přitom ještě nikdy nevděčilo tolik lidí, přesněji české a slovenské občanstvo, za tolik tak málo lidem, přesněji Havlovi a jeho hrstce. Zápas bezmocného literáta Havla s všemocnou mocí byl strhující. Nejen Havlovou samozřejmou a neokázalou odvahou. Nejen jeho schopností lidi probouzet, strhávat, organizovat. Co udivovalo nejvíc, to byla moc slova. To muselo komunistický režim dohánět k zuřivosti. Proti policii tajné i veřejné, proti vojákům, udavačům, kádrovákům, proti rozlehlé komunistické aristokracii plné zkorumpovaných nohsledů stálo slovo a moc režimu ohrožovalo. Fanatická nenávist, s níž režim slovo pronásledoval, byla udivující. Zdála se pošetilá a zbytečná. Kriminál za básničku. Zákaz povolání za obraz. Za pár not nebo za filozofický traktát, obtížně čitelný. Kriminál za vtip o Husákovi. To vše se zdálo dětinské. Proč ta vnitřní nenávist zachmuřené diktatury k lehkosti a nevážnosti? Ale komunisti dobře věděli proč. Věděli, že jejich režim je slovem zranitelný. Že je smrtelně zranitelný i vtipem.
Blahopřání Vaňkovi a fotografie Havla v Rudém právu byl drobný vtip. Jeho význam byl obrovský: zvěstoval, že bigotní režim končí. Kdo uviděl, z té jednoprocentní části občanů, fotografii Václava Havla v Rudém právu, porozuměl tomu vzkazu. Hurá, je po nich, pochopil.
Dneska je to jinak. Po nich není. Čas RaJe Praha se vrací. I tomu Havlovi, jehož rozměrů nedosahují, začali nestoudně nadávat. Rozlézají se všude. Začíná platit neomalené zupáctví obhroublých číšníků z té zmizelé doby. Je to jen maličký výkyv dozadu, nebo velký pochod zpět?
***
Do posledního dechu drželi komunisti ve vězení lidi. Do posledního dechu byli nejen směšní, ale i krutí. Pád komunismu byl nevídaný: padlo to samo od sebe, vlastní shnilostí.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES