Demokracie nestaví, nýbrž sbírá
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Začala sbírka na knihovnu. Co nešlo s úřady, chtějí nadšenci dokázat s veřejností. Pořádat sbírky je v české tradici. V české tradici také je, že nedopadnou dobře. Na knihovnu se nevybere. Ale to nevadí, sbírka není pro něco, nýbrž proti něčemu.
Sbírky nás provázejí už celá staletí. Ženy husitů v Táboře házely závoje a prsteny do kádí. Ne proto, aby měly společné závoje a prsteny, nýbrž proti šelmě Římu. Nepomohlo to, husity upálili ve stodolách u Lipan. Sbíralo se na Národní divadlo proti Rakousku. Sbírka nestačila, hlavní peníze dalo dvakrát Rakousko, Češi si to divadlo už tenkrát hned zapálili. Před Mnichovem se křičelo „dejte nám zbraně, sebrali jsme na ně“. Místo zbraní přišla mnichovská dohoda. Za Hitlera se sbíraly svetry na Stalingrad.
Za komunistů se sbíralo všechno. Starý papír, sklo, bakelit, pětikoruny i stovky. Na bagr pro Koreu, pro Kubu, na solidaritu se všemi komunisty světa. Rodila se pěkná haiku. Všelidové: Živíme Kubu, sušíme hubu. Pionýrské: Jsi-li dobrým Čechem, vytři si – dámy prominou – zadek mechem a ten kousek papírku nech nám tady na sbírku.
Sbírka na knihovnu je proti šelmě Bémovi, šelmě Klausovi atd. Rozhořčení bude mnohem větší než vybraná suma. Je to tím, že peníze jsou peníze a slova zas slova. Tvrzení, že jsou větší hodnoty než peníze, nevěří ani sběrači peněz. Ale zápal sběračů na ušlechtilou věc je i tak krásný a povznášející. Lepší je dát na knihovnu než hostinskému. Jenže když se za časů Jaroslava Haška vybíralo na české školství ve Vídni, nejvíc vybrali právě hostinští. V průvodu šli vlastenci. Hašek píše: Dělali, že jsou opilí, a také byli. V čele šel Komenský, učitel národů. Mával půllitrem a volal na někoho na chodníku: V šest večer u Šenfloků. Sbíralo se i na věno dcery K. H. Borovského, které říkali dcera národa. Když se vdala za rakouského důstojníka, nechtěli jí nic dát, protože zradila naši věc. Pak vyšlo najevo, že se ty peníze chválabohu ztratily. Tím se spor o zrádkyni vyřešil.
Sbírky nikdy nic dobrého nepřinesly. Přesto je milujeme. Jenže se nikdy nevybere dost. Je hezčí vykřikovat o užitečnosti sbírky a proti komu se sbírá než s něčím skutečně pohnout. To u nás ani nejde. V Praze (a v Čechách) se mizerně staví, nehezky, bez invence, nudně. To sbírka nezmění. Taky se mizerně úřaduje. Na nešťastné knihovně je nejzajímavější chaos a úřední zmatek kolem ní. Nic se pořádně neschválí a nic se také pořádně nezamítne. Všechno se halí do protimluvů, blábolů, nejasných prohlášení plných protikladů. Čeká se, až se kobyla novot unaví a dá pokoj. Nevím, jestli je knihovna krásná, ale rozhodně by zkazila to hnusné hradčanské panoráma, které Čechům plete hlavu už sto let a do očí vhání slzy. Všichni si myslí, kdovíjaká katedrála to panoráma nezavršuje.
Málo se ví, že svatý Vít je podvod z konce 19. století, kdy neexistovala památková péče, která by takový paskvil na torzu katedrály nedovolila. Zločin dnes stojí, byl i na bankovkách, lidi ho milují a knihovna by ho poškodila. To by ale bylo jen dobře.
O knihovnu nejde. Však se taky má stavět v dobách, kdy jsou papírové knihy na odchodu. Stavět by se mělo buď posvátné muzeum knihy, nebo haluzna digi databáze všeho vědění světa. A to jsou dvě úplně jiné budovy.
V roce 1968 se sbíralo na poklad republiky. Lidi dávali zlato, šperky, plakali, těšili se na svobodu. Nepřišla. Přišli Rusové, dali tam Husáka, ten sebraný poklad zachvátil a použil na normalizaci. Tak mě napadá: kdo a co nakonec postaví za peníze ze sbírky Demokracie staví? Sám přispěju dvě stě korun, budu sledovat, kam doputují. Dobře vím, že demokracie spíš pláče, než staví.
Foto popis|