Film krní, lyžař běží, Rus expanduje
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Dnešní haiku se vyvíjelo. Stojí za to všimnout si jak. Nejprve (včera) mělo být haiku o lyžařském mistrovství u Liberce. Jak lyžaři běží v hejnu jedním směrem a stát pro zábavu těch zimních gladiátorů klopí peníze. Jak se státem placené hry nevyplatily ani Římanům. Bylo by u toho, abych co nejvíc poškodil sportovce, obhroublé haiku z dětských let: zapni si poklopec, ať ti nevyletí sportovec.
Pak se do popředí protlačil filmový festival v Berlíně. Odvinul se z těch peněz na lyžaře a jiné zbytečnosti. Český film je ubohý, chudý, vedle lyžařů jeví se zbytečný. Stát prohraje u soudu miliardy za chyby úředníků nebo staví draze dálnice a plýtvá, kde může, ale filmu nedá nic. Hrdlí se o každou filmovou pětikorunu, lyžařům dá, co chtějí, dokonce i sníh. Lenin k tomu řekl pěkné haiku: Ze všech umění nejdůležitější je pro nás film. Nemyslel tím, že film je důležitý, nýbrž že mužici jsou negramotní. A že všechny ty leninské medy jim lze natlouct do hlav jen pomocí pohyblivých obrázků! To u nás popletlo filmové národní umělce. Začali si myslet kdovíco, teď nejsou nic. Film ale něco je pořád, rozhodně víc než běžící lyžaři. Proč mu stát nechce nic dát, když rozdává všemi směry a kdekomu, například automobilkám odpustil miliardy daní, je záhadné. Tak tedy haiku o lyžařích a filmu.
Jenže k polednímu už byli na předním místě Rusové. Přišli zas s teorií, že Česká republika je ve východní Evropě. To mě zarazilo.
Chtějí říct, že Rusko leží v západní Asii? To může být pravda, ale kus východního evropství, třeba od Brestu k Moskvě, bych jim přec jen nechal. Ale oni chtějí říct něco jiného: že východní Evropa je jaksi nějak jejich, čili i my. Že východní Evropu definuje i dnes to, co v roce 1945 oni obsadili. Možná počítají do východní Evropy i východní Berlín, Hauptstadt der DDR. A že když jim takto patříme, že by měli naše věci spravovat, jako to čtyřicet let dělali, když naši zem v západní Asii nikoliv bez úspěchu předělávali. Byl jsem tehdy s divadlem v CCCP a připadal jsem si jako v budoucnosti: co jsem viděl, to nás mělo čekat, a pozor, mnohého z toho jsme se dočkali. O tom jejich komunismu jsem si pomyslel, že to je jen modernizovaný druh samoděržaví carů a popů. Aby nám i dnes říkali, co máme dělat, kam patříme a kdo nám má poroučet, je zde ve střední Evropě divné. V západní Asii to divné není, nýbrž odjakživa normální.
Tak vidíte, kudy to dnešní haiku šlo - od lyží k Rusům. Odjakživa rádi hlavně expandují, ale štěstí a blahobyt jim to nikdy nepřineslo. Jen utrpení, chudobu a úpadek.
Vždyť je to k pláči: s krvavými náklady, ohromným utrpením a hrdinstvím a všemi silami porazili lidožrouty Němce a zmocnili se tak půlky Evropy od východu do středu. Po čtyřiceti letech lidožrouti užívají dobra demokracie, mají blahobyt, kvete jim zem, k lidožroutství se obrátili zády, jako by ty lidožrouty porazili oni. Zem Rusů je ubohá, chudá, jako by tu válku prohráli.
Co z toho vítězství a těch čtyřicetiletých okupací tolika zemí měli?
Naplivat, řekli by dnes oni sami vztekle.
A přesto chtějí, přesněji jejich novodobé samoděržaví, posunovat hraničními kameny střední Evropy, sebe dávat do západní Asie, nás do jejich pytle, nebo, jak oni říkají, do ráje. Milan Kundera kdysi napsal, že unesli střední Evropu. Churchill, že od Terstu na Jadranu po Štětín na Baltu spustili železnou oponu.
Myslel jsem, že Evropu i s lyžaři zas vrátí tam, odkud ji vzali.
Je to svět jak obraz od Chagalla: film v chalupě u kořalky krní, lyžaři běží po trávníku a nešťastný Rus nad doškovou střechou žalně expanduje, garmošku v ruce.
Foto popis|