Bída už netáhne, zkuste lidi pobavit
Haiku
Diář
Člověk z toho až pláče, láska voličů po zajících skáče. Tak nějak by mohlo znít haiku politika. Ať dělá, co dělá, nikdy neví, jak dopadne. Jen namátkou: vloni na podzim, když šlo všechno pěkně dopředu a lid zakládal na sádlo, strhla ČSSD tučné voliče kvůli třiceti korunám na svou stranu. Dnes, když jde krize šejdrem a Paroubek slibuje lidem pro jistotu mnohem víc než třicet korun, hubení voliči se od něj odvracejí. Neví se proč, láska lidu je vrtkavá. Tvrdívá se, že lid volí předáky přísně podle žvance. Či podle nesplnitelných slibů. Není tomu tak pořád.
Výsledky voleb bývají tak nepochopitelné, že jim rozumějí jen politologové. Přesto patří k nesmazatelným půvabům demokracie, že je voličský lid naprosto nekompetentní. Vzpomeňte, jakou galerku si za ta léta svobody byl ochoten zvolit. Ale nezoufejte, galerka nezvolených vládců je ještě horší.
Krom žvance a lží se voličům nabízí půvab politika, švihácké oblečení a vtip baviče. Před lety působil v zemi jistý Jakeš, politik neznámý, byť mocný. Popularity se dočkal teprve originálním komickým výstupem, který pod názvem Kůl v plotě aneb Zagorová je hodná holka obletěl zemi. Nic státnického skeč nenabízel. Lid strhl originální humor, kuriózní závěry a skvělé herecké podání. Dnes jde tím směrem politiků víc.
Zesměšňují se sami od sebe, předvádějí šaškovské výstupy. Oslepeni Jakešovým úspěchem, rádi by dosáhli téže slávy. Jejich obliba stoupá.
Pak zase klesá. Šaškují pořád stejně, přesto je lid v názoru na ně proměnlivý. Jako jaro. Jednou zatleská, příště řekne: Vida, blbec.
Zdá se, že herci politiky brzy vytlačí. Žvanec už netáhne. Ani strašení lidí, že bude bída. Humor a půvab charizmatického baviče dnes zabírá nejvíc. Tvým úkolem, drahý politiku, je být příjemný, říkat frky, vzbuzovat libé pocity, hrát roli důvěryhodného strýce, líbezného pubescenta, ke zlu nemilosrdného chlapáka či kojící matku. Nějaké politické programy nemají žádný význam, leda jako pomůcka při budování role starostlivého táty nás lidí. Programy a plány politiků lidi nečtou, nudí je a smysl žádný nemají, protože ke změnám stejně nikdy nedojde, leda samovolnou náhodou, za povodní, nebo když stát vyhoří.
Nejúspěšnější bavičskou dvojicí by byla dvojice Jakeš – Paroubek. Protikladné typy táhnou. Jeden se rozdurděně zahlcuje, že je kůl v plotě, druhý oslní pohrdáním, kdo z vás, pánové, na to má. Krize, která teď je všude, je pro baviče skvělou politickou potravinou. Žádný z politiků neodolá, aby nehrál roli starostlivého mudrce. Málokdo řekne, žrali jste moc, bude dieta. To by byl politikův konec. Žádný politik také neřekne, nevím si rady, ačkoliv si rady nikdo neví. Zkuste voličům vysvětlit pojistný důchodový či zdravotní plán s třemi či čtyřmi nebo pěti nohami. Vysmějí se vám. Nabídněte jim vizi umírajících neošetřených dětí či hladového důchodce, což nastane, když lidi neposlechnou vás. To zabere hned.
Demokracie je zřízení dobré. Přežije i lehkomyslnost naivních voličů. Přežije obvykle i své politiky.
Má skvělou pojistku: když k moci leze blbec, lid ho chvíli nechá lézt, aniž ví proč. Ale protože je voličstvo vrtkavé, z ničeho nic blbce zase shodí, také aniž ví proč. Politik se pak diví a má pocit křivdy: Co jsem provedl, že mi padají preference, když jsem přece provedl to nejlepší, co jsem kdy provedl? Ale demokracie má i stinná zákoutí: vykopne i politika, který skutečně udělal to nejlepší. A v tom je blbců útěcha.
A v tom je i celá síla demokracie: nejistota blbců, vrtkavý a rozmarný lid, náhlé změny počasí, sníh, reformy, slunce, daně, Paroubek a Topolánek. Kdo jiný má tohle na krku než voliči?
Foto popis|