Fischerovo loutkové divadýlko
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Svět politiky je svět dětí.
Děti si vytvářejí nová slova, věří jim a místo skutečnosti prožívají vlastní sny. Rádi naivně lžou a myslí, že my dospělí to nepoznáme. Vidíte dítě, které kope do králíčka, zeptáte se, proč do zvířátka kope. Dítě naivně řekne: „já do něj nekopu“, i když ví, že ho vidíte. To je čistý postoj politický. Dítě věří, že existuje mrcha harmužník s třemi ohnivými hlavami. Politik o sobě říká, že koná všechno pro lidi, což je mnohem horší než věřit v harmužníka.
Máme teď v roli předsedy vlády politika zbrusu nového, a také jde tou cestou. Dbá prý na jedné straně na nezávislost a na straně druhé chce podporu politiků. Patrně vznikne nejoriginálnější (rozuměj nejsrandovnější, na to jsme majstři) vláda nezávislých asi sluhů. Ale slova u nás poletují, jak chtějí, od slov se nečeká, že by něco znamenala.
Jaké že k tomu je haiku? Sám jsem zvědav. Fischer prý mluví jen v číslech. Mohl by pro začátek nějaká čísla říct. Třeba pár čísel do tisíce, několik vyšších než milion, něco z násobilky, průměr nějaké roury, hrst čísel imaginárních z osy „y“ a pár čísel z území poblíž nekonečna. Mohl by se veřejnosti, aby ji zastrašil, zeptat, jestli je čísel nekonečně nebo omezený počet.
To by se někteří z nás pak mohli i zbláznit, kdyby promýšleli odpověď. Pro voliče, aby pochopili, by stačilo obyčejné haiku: sedm osm devět, kdo bručí, je medvěd. To je snad jasné každému a dá se s tím jít i do dalších voleb.
Harmužník, říkají děti, je tříhlavá mrcha, která slova polyká. Může se pak říci cokoliv, mrcha to spolkne a nic se neděje. Fischer mluví v číslech, protože mrcha čísla nežere. Dnes už má každý názor, jaká vláda číselného krále Fischera bude.
Názor nezáleží na Fischerovi. Kdo je pro tu vládu, ví už, že bude výborná. Odkud to ví, nevím. Kdo je proti, ví, že bude mizerná. Ví to z téhož zdroje jako ten první.
Fischer se zjevil náhle, nikdo ho nečekal. To děti milují. Tříhlavý ohnivák by si to měl udržet, maličko, vidíte mě, maličko a už tu zas nebudu. I ministři se rodí ze škatulky s kouzly. Premiér je rozkramaří po ministerstvech, nadšen, že má jen pro sebe celičkou nezávislou vládu na hraní. Brzy ale přijde večer. To děti už tolik nemilují, divadlo se musí i se všemi ministry uklidit do krabice, zpřetrhané nitky navázat, rozbité nosy a hlavy dát opravit sádrařům.
Složit se musí i kulisy. Kulisa rozpočet, kulisa Lisabon, kulisa šrotovné a kostižerné. Někdy bude muset vzít maminka na Fischera proutek, aby nefňukal a uklízel celé divadýlko rychleji. Šup do postýlky, zítra je taky den, řekne přísně maminka. Předseda vlády vzlykne: ale zítra už si bude s loutkami hrát jiný předseda. A maminka ho konejšivě pohladí: však ono se jim to brzy zas rozsype a povolají tě, aby to zastřeli, synáčku číselníčku.
Slovník dětí si premiér už osvojil. Říká: složil jsem slib ústavě, ne programům stran. Tím vyjadřuje nezávislost. Na čem? Na těch, kdo mu ve Sněmovně dají hlasy? Ale být premiérem znamená v demokracii mít velkou závislost. Na hlasech ve Sněmovně, na partajích, na veřejnosti. Toho je Fischer ušetřen. Až večer složí divadýlko, čerta se kdo bude o něj dál starat. Politická děcka dávno budou mít jinou hračku. Třeba daňového krokodýla.
Děti se hrnou do vlády, dupou, ječí, oči dokořán, jsou šťastné. Říkají, co chtějí, je to jedno, všechna slova sežere harmužník. Fischer je klidný, harmužník sežere i činy vlády.
Neklidní budeme my. Místo vlády, výslednice politických střetů v demokratické aréně, máme na krku plný pokoj dětí.
Ale dopadne to dobře. Nezávislý je obvykle diktátor, který tu nezávislost dělá kvůli nám a proti nám. A to nás zatím nečeká.
Foto popis|