Je to vláda zajatců, o víc tu stejně nejde
Včera jsme se zas dozvěděli překvapivou a dramatickou zprávu: ministry, kteří ještě nejsou vybráni, vybere zase skupina tří parlamentních stran, jako už předtím. Premiér Fischer se zklidní a vezme, co mu řeknou, jako už předtím. Tato nedělní zpráva včetně nesmyslného mikrodramatu od pátku do neděle je tak zajímavá, že se o ni nezajímají snad ani předsedové všech těch stran. Co nás může ještě zaujmout, je schopnost nabalit na něco tak jednoduchého tolik zákrutů, odskoků, dohadů, teorií včetně spikleneckých. Zaráží i závažnost, s níž se politické strany o vládě přou. Vždyť je to všechno jedno.
Jde o triviální záležitost: sestavit prozatímní vládu do podzimních voleb, jejímž úkolem je řídit zemi a nedělat žádný krok, který by se nelíbil některé z těch tří stran, když už se lidovci sami vyautovali. Hlavní činností té vlády bude nedělat nic. Tak to politické síly chtějí, tak to i bude. Kdyby vláda dělala víc než nějakou bazální údržbu, musely by se na tom politické síly ODS a ČSSD shodnout – měli bychom hned velkou koalici, kterou nechceme a která ani není možná. Role Fischera a ministrů je v tomto typu vládnutí mizivá: nechť to soukolí nějak šlape, ať není ostuda a nějaký krach. Udržet stát v chodu do doby, než oschnou válečná pole a nastane předvolební krveprolití, což nastane zítra. Je to politický úkol bezmála nadlidský. Ukázal to páteční incident: když jsou schopni se střetnout o tak nicotnou věc, který kejval v prozatímní vládě bude, nebo nebude, co asi udělají vzápětí, když půjde o rozpočet? A hlavně o předvolební výhody, které lze na boji s vládou nasekat? Fischerova vláda bude mít, už dnes se to ukazuje, ještě další důležitý smysl než jen držet stát, aby klapal – bude to skvělý předvolební klacek, trhanec, kterým lze s výhodou mlátit kolem sebe, popřípadě ho rvát na kusy. Ve finále se všichni obviní, kdo že toho nešťastného Fischera vlastně vymyslel. Každý přece ví, že půlroční vláda je nesmysl. Neudělá nic. Není tu proto, aby vládla, nýbrž aby vyhověla oběma parlamentním pánům, kteří jí budou klást protichůdné úkoly.
Máme se na co těšit. Ve světle této budoucnosti je jedno, kdo bude čeho ministrem či kdo ho tam navrhl.
Pád vlády není nic neobvyklého. Specialitou ale je, jak obtížně je možné v České republice tu vládu nahradit. Jak to trvá dlouho, kolik krkolomných konstrukcí na hraně ústavy je třeba vymyslet a podstoupit. Když parlament není schopen dát vládě mandát, má se volit nový parlament.
Tato prostá myšlenka, s níž každý souhlasí, je u nás podnětem ke zdlouhavým politickým ekvilibristikám, které demokracii poškozují.
Strany nemají dost politické síly, aby si vládu schválily, ale mají dost síly, aby si ji spolu vyjednaly. To je významný posun od vůle lidu k vůli sekretariátů. Jsme ho právě svědky. Je to událost stokrát závažnější než nějaké čachry s ministry a než celá prozatímní vláda, jejímž hlavním bludem bude domnění, že je to vláda odborníků.
Bude to vláda zajatců, ať už odbornost jejích členů bude sebelepší.
Nejzajímavější událostí Fischerova mezidobí bude sestavování rozpočtu. Oba tábory budou mít šanci prosadit do něj nějaké své priority na Fischerovo triko. Ale budou mít ještě lákavější šanci priority protistrany zatrhnout. Co z toho pojde a jestli se Fischer zblázní, je těžké odhadnout, ale pěkný pohled to jistě nebude. Všichni budou říkat – v zájmu stability, pro klid na práci, abychom neohrozili… Stabilita nás nečeká, klid také ne a ohroženo bude vše.
Co nás může zaujmout, je schopnost nabalit na něco tak jednoduchého tolik zákrutů. Zaráží i závažnost, s níž se strany o vládě přou. Vždyť je to všechno jedno.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES