Budou stávky
Odboráři nemají žádný politický mandát
Demonstrovat a stávkovat proti vládě znamená bojovat proti svobodné politické soutěži.
Proto se k bojujícím odborům často přidávají politické síly, které s jejich pomocí chtějí zlepšit své pozice. Odboráři, kteří jim poslouží, získávají od partají výhodné posty v politice.
Odbory zbrojí. Budou demonstrovat, patrně i stávkovat. Nesouhlasí se směrem a smyslem zamýšlených vládních reforem. Otázkou je, zda neodboráři budou souhlasit se směrem a smyslem zamýšlených demonstrací a stávek. Neodborářů se ovšem na to nikdo ptát nebude, ani nejsou tak organizovaní, aby sami organizovali demonstrace a stávky proti stávkám. Společnost bude stát před mediálním obrazem odborářského neklidu. Pozorovateli z Marsu nebo alespoň z Lidového domu se bude zdát, že jde o celonárodní odpor lidu proti vládě.
Odbory jsou tradičně nedotknutelné asi jako svaté krávy v Indii. Politici si netroufnou proti nim nic namítat, ohrozilo by to jejich kariéry. Všeobecně se má za to, že cíle odborů jsou správné a v zájmu lidu, přesněji v zájmu pracujících, rozuměj v zájmu zaměstnanců. Politik nejsem, kariéra mě už žádná nečeká, nemusím tedy tyto ohledy vnímat.
Odbory kdysi vznikly jako organizace zaměstnanců, které mají hájit jejich zájmy proti zaměstnavatelům. Šlo o výši mezd, pracovní podmínky, pracovní dobu, dovolenou, všeobecně řečeno o kvalitu lidskosti ve sporu mezi těmi, kdo práci kupují, a těmi, kdo ji prodávají. Smysl měly, to uzná každý, kdo si vzpomene na desetileté štrajchpudlíky. Kultivovaly pracovní prostředí a zesilovaly pozici zaměstnanců při vyjednávání se zaměstnavateli. Nakonec vybojovaly i právo na stávku. S příchodem marxismu se staly mnohé odbory pobočkou komunistických stran a jejich cílem nebyly zájmy zaměstnanců, nýbrž svržení vykořisťovatelského řádu. Rozbourat režim bylo jejich generálním cílem. Byly komunisty prolezlé a ovládané. Zápas o sociální poměry zaměstnanců šel tak obvykle stranou, pro komunisty to bylo jen odborové renegátství a reformismus, jim šlo i v odborech o násilné svržení kapitalismu. Když revoluce zvítězila, staly se odbory sluhou totalitní vlády, jehož úkolem bylo držet zaměstnance na uzdě a vytvářet kouřovou clonu, za niž se měla skrýt bezprávnost zaměstnanců.
Vynálezem sociálního státu celou péči o sociální problematiku, rozuměj o kultivaci prostředí, převzaly politické strany, parlamenty a vlády. Po pádu komunismu k tomu došlo i u nás. Vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, parametry sociální sítě i právní poměry na trhu práce, to vše dnes určuje svobodný politický zápas mezi stranami, nikoliv pouliční bitky. Dokonce jsou to hlavní témata předvolebních bojů i bojů v parlamentu. Co se v této oblasti ve společnosti děje, je výsledkem voleb. Vítězná politická uskupení prosazují své představy proti představám těch, kdo volby nevyhráli. Zabránit jim v tom mohou zas jen volby nebo hlasování v parlamentu. Hledání jinémetody, pouliční bouře, stávky a podobné archaické násilné pokusy o změnu vládního počínání jdou za rámec konsenzuálního hledání východiska, jak je demokratické zřízení preferuje. Svobodná společnost takovému počínání ale zabránit nemůže a asi ani nechce. Jen je třeba vědět, o co jde.
Čím razantnější, tím slabší
Právo na demonstrace a na stávku tu je a odebrat ho občanům bez porušení svobody nelze. Dnešní politické boje odborů chtějí obvykle dosáhnout především výhod pro jednu skupinu občanů na úkor jiné skupiny. Nejsou proto zaměřeny především proti zaměstnavatelům, ale chtějí zvrátit rozhodnutí vlády nebo parlamentu. Cesta k takové změně ale vede politickým bojem ve volbách, po nich, v dalších volbách, pomalu, neradikálně a klopýtavě, jak to demokracie přináší. Odbory dnes nezastupují všechny pracující, nýbrž jen členy odborů a z nich především odborové předáky. Ti chtějí před kamery, do médií, posilovat své politické pozice. Kolik lidí odbory volí, není známo. V odborech nejsou dokonce ani všichni zaměstnanci, zato k volbám může jít každý a z politické nabídky si vybrat, co je mu libo. Pozice odborů je kormutlivá: je to politická organizace s politickými cíli, ale bez mandátu voličů, s mandátem, který lze stanovit jen frázemi typu „zájmy lidu“ nebo „oprávněné požadavky pracujících“. Demonstrace a stávky měly smysl v dobách, kdy práva občanů byla nejistá a slaboučká, kdy moc státu a zaměstnavatelů byla obrovská a moc zaměstnanců chaboučká, protože ústava a tehdejší „listiny práv“ nedávaly zaměstnancům skoro žádnou šanci.
Demonstrovat a stávkovat dnes proti vládě znamená bojovat proti svobodné politické soutěži. Proto se k bojujícím odborům často přidávají politické síly, které s jejich pomocí chtějí získat lepší pozice za hranicí svobodné soutěže. Odboroví předáci, kteří tomu nejlépe poslouží, získávají pak od politických partají (v našem případě od politické partaje) výhodné posty v politice. Odbory se tak zas dostávají do role převodové páky, která má zastřít, že slouží politické straně, nikoliv zájmům zaměstnanců. To už se jim stalo jednou, jejich pověsti to nesmírně ublížilo a děje se jim to opět. Čím razantněji budou bojovat proti reformám, proti výsledkům voleb, proti vládě a Sněmovně, tím slabší bude jejich postavení ve společnosti. Odborářský boj proti vládě je ve skutečnosti boj proti těm spoluobčanům, kteří ji zvolili. Je to snaha vynutit si výsady na jejich úkor. Spoluobčané to pochopí. Dokud jich bude víc než odborářů a dokud vláda nepropadne zbabělosti, budou boje odborů neúspěšné a zbytečné. Různé škody přesto napáchají, což můžeme chápat i jako speciální daň za svobodu.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES