Minul st se vrací
Nacistický i komunistický extremismus je špatná reakce na problémy špatné doby
Neonacismus stojí už podruhé před soudem. Jak to dopadne, nikdo neví, ačkoliv problém je srozumitelný: ideové hnutí, jehož důsledkem je vrhání zápalných lahví na lidi a které se různými mazanými způsoby hlásí k nejodpornější ideologii minulého století, má být přece mimo zákon.
Žijeme v zemi, kde je svoboda a každý si může hlásat, co chce – s jedinou hranicí: nesmí být nebezpečný jiným lidem. Tato idea se opírá o staletou zkušenost. V dějinách bylo vždy méně škodlivé nechat lidi hlásat i zjevné pitomosti než hlásání těch pitomostí zakazovat mocí. Moc nakonec vždy raději potlačuje, co ji ohrožuje, nikoliv pitomosti, které jí nevadí.
Zakázat neonacisty bude proto složité. Demokratická soudní moc půjde vpřed klopýtavě, se zákruty a s váháním, které v temperamentnějších lidech probudí vztek.
Demokracie na tom bude vždy hůř než extremismus, když má něco zakázat. Zakazování je pro demokracii činnost háklivá. Extremismus se může bránit s odvoláním na nejposvátnější položku demokracie, kterou plánuje později zničit – na svobodu mínění. Takové zakazovací procesy extremismu pomáhají. Zvyšují zájem o něj a umožňují extremistům tvářit se jako pronásledované oběti či hrdinové.
Pár bezvýznamných ničemů Dát extremisty k soudu je snadné. Nikoliv však pro soud. Ten musí škobrtat o výklady paragrafů, o slovíčka a krkolomné filipiky obžalovaných. Každý vidí, že je neonacismus smradlavý, ale soudce musí ten smrad obléknout do paragrafů. To se mu ani nemusí podařit, nácky nechá běžet, lidé jsou pak rozhořčeni a zdá se jim, že demokracie trpí. Je to pocit částečně oprávněný. Slušnému člověku musí přijít divné, že neonacističtí parchanti běhají po světě volně, a těžko se s tím smíří.
Zákaz a trest je snadné vyrovnání. Potrestá zlo a veřejnost uchlácholí – je to dobré, proti zlu jsme zasáhli. V rozsudku je však vždy čertovo kopýtko: koho potrestá soud příště? Co je vlastně to zlo a kdo to určí, až to bude obtížnější než v případě nacistů?
Poznat zlo neonacismu je lehké. Při rozviklanosti našich soudů může hrozit, že příště bude za zlo označeno něco nevinného (nevinného pro koho?), nějaké výstřední či buřičské myšlení. Nevynést rozsudek také obsahuje čertovo kopýtko. Kdo má vydržet, že se smí veřejně hajlovat, popírat plynová komora? Co má demokracie víc snášet? Klid na ulicích, neonacisty v ilegalitě a rostoucí chuť to nesprávné zakazovat soudně? Nebo průvody ječících holohlavců a jistotu, že svobodu mi žádný soud zmenšit nemůže.
Ale přiznejme, že to všechno není takto snadné. Mnoha lidem se neonacistická ráznost líbí. Milují svou vlast, chtějí zavést pořádek, vyhnat drogy. Chtějí řád, ne hanbu kupecké republiky. Upozorňují na vážné problémy, na úpadek. Dělají z toho špatné závěry, ale kdo to má předem poznat?
Hitler měl k ruce šovinistickou a nesplnitelnou mírovou smlouvu, odsuzující Německo k zániku, neschopnou Výmarskou republiku a světovou hospodářskou krizi. Tato témata si nevymyslel, ale dokázal z nich utvořit hnací motor své revoluce zejména proto, že je nikdo jiný neřešil.
Podobné, nikým neřešené problémy nabízí i dnešní česká politika. Máme štěstí, že je neonacisté uchopují špatně a neobratně. Talentovanější ničema by z nich mohl uvinout hnutí přinejmenším tak radikální a populární, jako je maďarský nacionalistický extremismus.
Existují tři řešení. Zákaz neonacismu je riskantní pro svobodu. Jednou nacisti, příště třeba my. Nepotrestat však vyvolává oprávněné znechucení nad tím, co všechno si mohou náckové dovolit. A zatřetí: berte jim půdu pod nohama, hnací momenty, z kterých žijí. Bude jich pak hrstka, podivínů, bláznů, bezvýznamných ničemů.
V nacistech umřela duše Když se hledají argumenty pro zákaz neonacistického hnutí, musí každého napadnout, proč má komunistická strana výjimku. Je to nikým nevysvětlená záhada. Všechny důvody, které motivují zákaz neonacismu, se na komunisty hodí, vražděním lidí z ideových důvodů počínaje, totální hospodářskou a mravní destrukcí společnosti konče. Jen v té touze po světovládě byli komunisti opatrnější, světovou válku nevyvolali.
O komunismu se říká, že je dědicem či jakýmsi souputníkem evropského humanismu, že je to náboženství, které chce rovnost lidí, že chce člověka osvobodit a těm, kteří to přežijí, nabídne svět spravedlnosti.
Nevím, jestli by toto vysvětlení uchlácholilo ty miliony zavražděných. Ospravedlnit celé to utrpení asi nemůže. Rozvíjet sluneční státy a plánovat zářné zítřky je pro myslitele činnost povznášející. Nechápu, proč se myslitelům ty koncepce nezhroutí jak domeček z bláta při první masové popravě, při prvním vraždění dětí, zapalování příbytku kulaků, při prvním rabování cizích bytů.
Neonacisté mohou neokomunistům jen závidět. Za nacismus se už nebere skoro nikdo, komunismus je ochoten hájit dodnes skoro každý univerzitně vzdělaný myslitel. Chrám dobra, komunisty ustavičně vztyčovaný, platí víc než jejich praxe. Ta byla vždycky krutá, bezohledná a bezstarostná, protože se vždy tím chrámem dobra ospravedlňovala.
Nad nacistickými vrahy, kteří vraždili s citovou lhostejností, přesvědčeni, že plní svou povinnost, dodnes žasneme – jak v nich mohla lidská duše umřít? Nad komunisty, kteří dělali totéž, jen s jiným zdůvodněním, se nikdo nepozastaví. Vraždění jakobínů ve světle planoucího hesla Rovnost, volnost, bratrství, pobledlo. Protože říkají, že chtějí dobro, odpustí se jim každé zlo. Marseillaisa se zpívá, i když je v rozporu se vším, co naše humanistická Evropa dnes hlásá. Vyzývá k nenávistnému mordování jako Internacionála či Horst Wessel Lied.
Dostat komunistickou stranu k soudu by asi vyvolalo frašku mnohem větší než souzení neonacistů. Za komunisty by se mnoho lidí bralo – právě s poukazem na jejich humanistický kabát. Nacismus je věc odlehlá, cizí, její perverze je známá, prozkoumaná a většiny lidí se už netýká. Proto se také dobře odsuzuje.
Komunismus je na tom mnohem lépe. Mnoho lidí si s ním začalo, pro některé osobnosti to byl skoro celý život nebo kus života. Velkým tématem 20. století je rozcházení intelektuálů s komunismem. Málokdo řekne, že to bylo odporné. K dispozici je vysvětlení jemnější: omyl, klam, podvedli mě, nevěděl jsem. Nejzajímavější by asi bylo, proč byl komunismus tak fascinující. Málokdo přizná, že ho lákalo vyvraždit buržoazii, protože byla proti pokroku. Ostatně i to má komunismus společné s nacismem – umí nejdříve strhnout a zapálit srdce lidí a pak zapálí ty lidi.
Zrůdy Stalin a Hitler Většina příslušníků dnešních elit pochází z komunistických rodin – ani zde není chuť mluvit o komunismu drsně, bez příkras. Má někdo zájem říkat, že otec, děda, strýc a teta, že to byli vrazi? Nacisti se jako krvelačné bestie vykreslují. Udělat to s komunisty si nikdo netroufne. Hitler byl zrůda, ale Stalina dodnes mnozí oslavují. Znáte ten podivný termín, totiž nadávku – fanatický antikomunista? Ten vyfásnete, když srovnáte Stalina či Gottwalda s Hitlerem.
Soudci by měli s komunisty velké potíže. Dvacet let vyžaduje veřejnost na komunistech, aby se omluvili, pak že bude vše v pořádku. Je to bizarní požadavek – stejně jako přejmenování strany, případně tvrzení, že to písmenko M navíc vše změnilo. KSČM představuje komunistické duchovní ovzduší, ať už se jmenuje jak chce a omlouvá se za minulost, kolikrát si vzpomene – a o to ovzduší, o ten typ kultury jde.
I pro komunismus platí, co je živinou neonacismu – problémů společnosti, které nikdo neřeší, se ujímají extremisti. Z tohoto hlediska má KSČM budoucnost.
Namyšlení omezenci vpřed Ano, společnost má o komunismus stále zájem. Nějaké krutosti a barbarství z minulosti ji neodradí. Stejně se zajímá o neonacismus. Demokratická politika upadla do marasmu, obě hnutí mají šanci. Hitlerovy popisy parlamentu jako žvanírny sobců a zlodějů by i dnes seděly. Stejně tak Gottwaldovy výklady o psích budkách buržoazie. Oba dnešní extremismy se společnosti hodí: jedni drží na uzdě Romy a cizince všeho druhu, druzí kapitalisty.
Může se jim nadávat, distancovat se od nich, tlačit je k soudu, ale hodí se. Jsou to džinové naší doby. Holé lebky pronikají do policie, armády, do vyšších státních míst. Komunisti vysoká místa u státu už mají, brzy budou mít vládní křesla. Ostrá řešení našich problémů jsou na obzoru.
Při sledování oslav 20. výročí Listopadu mě napadlo, že to je naposledy, kdy se slaví. Příště už se to bude vyšetřovat. Minulost se hrne zpátky všemi škvírami. Politika jí v tom pomáhá. Demokratické strany ničí samy sebe i sebe navzájem. Nemyslím, že se vrátí nějaký Jakeš, nýbrž že se vrátí to přiboudlé prostředí namyšlených omezenců, kteří zas budou rozkazovat a diktovat. Věšet a zavírat ne, ani konfiskovat. Zato známkovat, třídit lidi a přicucávat ty vybrané k prsu státu. A v tom jsou obě extremistická hnutí mistry světa.
Kádrová oddělení se dožijí renesance. Poptávka po hodnocení a třídění lidí bude obrovská. Český stát zas bude vybraným něco přidělovat, protože to bude správné, a na nevybrané si došlápne, protože budou špatní. Národ kádrováků se zas pustí do velkého kádrovacího díla. Prokádrovat se navzájem, to je největší sen obou oživlých neo-ismů. Škoda, že jsme unáhleně zbořili sochu Stalina. Mohl na to z Letné koukat.
***
Znáte ten podivný termín – fanatický antikomunista? Ten vyfásnete, když srovnáte Stalina či Gottwalda s Hitlerem
Foto popis|
O autorovi| KAREL STEIGERWALD, komentátor MF DNES