Tři na špici
Svérázné figury v čele naší dvacetileté svobody
V naivitě listopadových dnů jsme si představovali, že náš okouzlující český národ povedou onačejší esa. Ale možná ten český národ není tak okouzlující a esa jaksi nemá ani po ruce.
Republika se otřásá aférou Topolánek. Hrubost a zlo dostupují vrcholu. Po dvaceti letech se Česká republika dopracovala politického stavu, na který není nikdo pyšný. K politice mají lidé přirozený odpor a umějí pro to vyjmenovat pádné důvody. Odpovídá to tradici už od rakouských dob staro- a mladočechů, včetně vysněné první republiky. Česká politika byla vždy provinční a nesnášenlivá.
Je to český paradox: hospodářský živel země se vždy oháněl dobře, v porovnání se sousedy úspěšně. Moderní český národ, nebo řekněme zdejší obyvatelstvo dokázalo vytvářet civilizační či kulturní prostředí srovnatelné s evropským standardem. Otloukánkem je odedávna politika - oprávněně. Prožíváme nyní její zlatý vrchol, vrchol ubohosti.
Tři největší politické strany, které mají na život země největší vliv, ať už vládnou nebo ne, mají v čele hodně svérázné postavy.
Udavač, populista, hulvát
Předsedou komunistické strany je člověk, který udával spoluobčany za pár desetikorun a nechával si proplatit u StB i to kafe, které při „vytěžování“ udávaných vypil. Je místopředsedou Sněmovny - jako truchlivá ozdoba naší demokracie.
Předseda ČSSD pochází z prostředí normalizačního pohostinství. To je prostředí, od kterého se tento talentovaný populista nikdy neodpoutá a jehož způsoby amravy si přinesl do vysoké politiky včetně těch Kočků, Ďuričků a ostatních polosvětních originálů.
ODS vede rázný politik, který právě teď vyvolal politickou krizi největší: hanebně mluvil o církvi, homosexuálech a Židech. V zádech má další neblahé výroky. Třeba o tom, že rozpoutá noc dlouhých nožů, nebo o osvětimské lži a Češích, kteří se podělají, když k něčemu dojde. To je současný stav, nic veselého. Kdo si však prostuduje záznam z rozhovoru, v němž Topolánek zhanobil homosexuály, Židy, Fischera, Čechy, knedlíky i vepřovou, zjistí, že skutečnost je jiná.
Topolánek neřekl nic nekorektního. Nešířil ani rasismus, ani antisemitismus, ani nepřátelství k homosexuálům či Čechům. Mluvil neobratně a nabídl své rozumy jako snadnou kořist odpůrcům. Vytrhané věty skutečně vypadají jako názory nějakého fanatického nepřítele lidí i náboženství, Čechů i menšin. Osvé nevině Topolánek už nikoho nepřesvědčí. Věty padly, řekl je a v médiích se vyjímají krásně, se vší děsivou odpudivostí. Nikdo se nebude namáhat je dál zkoumat. Političtí odpůrci tuplem ne. Politika je v první řadě nikoliv to, co politik dělá, nýbrž co o něm lidé míní. A u nás, kde slovo má odjakživa větší cenu než čin, dvojnásob,
Sprosťáci Churchill a Jan Masaryk
V disciplíně „veřejné mínění“ Topolánek zasazuje sobě i své straně pádné rány. Udělal to už mnohokrát, někdy mu to prošlo, jindy méně. Na své cestě k pádu vykonal sám už kus práce. V rozhovoru s homosexuály říká i mnoho rozumného. Třeba o tom, že svoboda jednotlivce je cennější než svoboda skupin, ale co je mu to platné. Do hlav lidí se vtiskl jako hrubián, jímž koneckonců také je, a jako člověk s nepřijatelnými výroky. Že se s ním nechce bavit premiér Fischer, je pochopitelné. Politik na vysoké letové úrovni má vyzařovat lepší image než nějaký chasník. Sprosťárny Churchillovy měly vždy neopakovatelný šarm. Okouzlující byl i sprosťák Jan Masaryk. Sprosťárny Topolánkovy přinášejí škodu. Jemu i jeho straně.
Je to tedy truchlivá přehlídka tří svérázných postav, dnes reprezentantů naší dvacet let staré svobody. V naivitě listopadových dnů jsme si asi představovali, že ten okouzlující český národ povedou onačejší esa. Ale možná ten český národ není tak okouzlující a esa jaksi nemá ani po ruce. Všechny ty Topolánkovy urážky národa jsou celkem trefné a sedí. Otázka je, zda je může trousit premiér a předák tak velké české politické strany. Při nadávání na politiku a její ubohou úroveň zapomínáme na voliče: to jsou tvůrci těch politických polopostav nahoře. Už Masaryk si stěžoval, že české obyvatelstvo jeví malou chuť považovat svůj stát za svůj.
Platí to dodnes: za dílnu lidskosti nepovažuje politiku nikdo. Každý ví, že je to svinstvo a že to svinstvo buduje republiku. Jízlivec řekne, takový stát by za svůj nechtěl považovat nikdo. Ale není to tak zlé: ani jiné státy nestojí zamoc.
Ostrý útok politických protivníků na Topolánka je pochopitelný. Proč tohoto daru, který jim dobrovolně a ne poprvé nadělil, před volbami nevyužít. Pamětník si řekne, máte, pánové, na hlavě totéž zboží, ne-li víc. Ale kdo je u nás pamětník? Vždyť platí jen to, co je teď.
I rozpolcené ODS se Topolánkova aféra hodí. Topolánek ji možná nepřežije. Odejde z politiky jako tragikomická figura: muž, který se zabil vlastními výroky. Ale nejde jen o výroky. ODS za Topolánka zvedla vysoko svou pověst strany okouzlené bohatstvím, luxusem drahých aut, vypůjčených vil, strany arogance a temných kontaktů. Je to škoda. Žádná jiná strana nemá tolik vůle a pokusů k potřebné modernizaci země. Jenže tento reformní étos je už i v ODS bezmála neviditelný. Strany jsou si podobné v chamtivosti, v partajní mazanosti ne koňských handlířů, to jsou zastaralé figury, ale veksláků normalizačních let. To je civilizace, která politiku prostupuje nejvíc. Kvůli ní jsme klíči nezvonili. Oni ale ano. Nebyli jako my. Půl státu jim už patří, druhou půlku spolknou brzy. Stát pak dají v krabici od bot pod postel mezi své miliony po strýcovi.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES