Ven z chrámu, velikonoční Žide
Haiku Karla Steigerwalda komentátora MF DNES
Haiku může být, když chci, i vtip. Ne ovšem každý, jen ten moudrý a metaforický. Teď, na Zelený čtvrtek, ke mně jeden takový dorazil. Upříležitosti výročí zavraždění Ježíše se hodí, protože je o Židech a křesťanech. A je moudrý, metaforický a hořký. Další předností je, že není o politice, která do haiku ustavičně leze.
Vtip začíná záhadně: v kostele se modlí křesťan a Žid. Kde se tam vzal Žid? No budiž. Vtip pokračuje. Křesťana Židovo mumlání štve. Napomene ho: Žide, nemumlej tu hebrejsky, jsi v chrámu Páně. Žid odpoví, že se modlí k svému pánu, a mumlá dál. Křesťan zvýší hlas. Jsi v doměmého pána, mlč! Žid nemlčí a křesťan ho z chrámu vyžene. Nedopustí, aby někdo chrám hanobil. Kristus na zdi to vidí. Sleze a říká: Jdu s tebou, Žide, tady nás rádi nemají. Oba odejdou. Křesťan užasne. V hněvu šeptá: To jsou celí oni, Židi. I Krista nám nakonec odlákají!
Tak to je všechno, co se dá vážně povědět k Velikonocům. Jak to chodí s pravdou, s ochránci hodnot a s funkcionáři, kteří jiné vyhánějí z chrámu – je poučné i pro nás neznabohy. Křesťani a Židé si vyvinuli rozdílný vztah ke stejnému bohu. Pro funkcionáře je to hotové dobrodiní. Mají co regulovat, řídit, očišťovat a trestat. Vědí, kdo mumláním hanobí odkaz otců, kdo znevažuje, co je všem svaté. Není divu, že pak vezme nohy na ramena i Kristuspán. Karel Čapek by napsal apokryf, jak funkcionáři ani boha nepustili do království božího.
Boha k tomu kádrování nepotřebujete. Kontroloři, třídiči lidí, strážci odkazů se vyskytují i mezi neznabohy. Ať už jde o neznaboha, který nezná Krista, nebo neznaboha, který nezná Mohameda. I ti všichni zbožňují především to hlídání a čistotu něčeho.
Myslím, že Jidáš udal Krista proto, že Kristus byl málo křesťanem a hrozilo, že by křesťanství zaneřádil nějakými dalšími dodatky.
Jak se to hodí k Velikonocům? Přesně nevím. Líbí se mi Žid s Kristem. Drží se za ruce a jdou z chrámu pryč. Uvnitř spokojený funkcionář. Má kostel plný pokorných ovcí. Nemumlají, sedí, čumí, zvedají ruce, hlasují podle píšťalky. Teď oslavují Velikonoce velkým žraním, mlácením děvčat, pitím kořalky do úplného pádu na zem. Věří, že Kristus nahoře je rád. Zabili ho Židi, tak hoj, chlastejme. Píše se, že tyto křesťanské svátky jsou pro lidstvo nejdůležitější. Lidstvo má štěstí, že bůh není. Kdyby byl, zhubil by svůj lid ohněm. Možná, že právě proto se o Velikonocích lidé radují: jsme z toho venku, bůh není.
Bůh možná skutečně není. Nebo je hodně daleko. Hvězdáři jej kladou do hlubin vesmíru, fyzikové naopak do jádra hmoty. Ale funkcionáři existují, o tom pochyb být nemůže. Zmocnili se teorie boha jako každé jiné. K funkcionaření se hodí každá víra a každá teorie. O ni nejde, o střežení jde, o ochranu toho, co nikdo nesmí znesvětit. Kolikrát za život člověk uslyší: mazej, Žide, z chrámu ven!
Funkcionář je nejmocnější. Zabral pro sebe pravdu, morálku, vědu, spravedlnost. Kdo se funkcionáři vzpírá, je nemorální, lže, protiví se vědě. Jako takový býval upálen, vyhnán, usekli mu hlavu, vzali stranickou legitimaci, vyškrtli ze svazu mládeže. Nejlepší ochranou před funkcionáři je být funkcionářem. Ale i tam nejste úplně v bezpečí. Funkcionáři někdy useknou hlavu i sami sobě.
Foto popis|